Oči staré kamarádky: Příběh odvahy a ztraceného přátelství

„Hano? Jsi to opravdu ty?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli mám právo zasahovat do jejího ticha. Tramvaj číslo 22 byla narvaná k prasknutí, lidé se tlačili, někdo si stěžoval na vedro, ale já vnímala jen její oči. Byly jiné – prázdné, unavené, plné bolesti. Přesto jsem v nich poznala svou dávnou kamarádku ze střední školy. Tu Hanu, která kdysi smála nejhlasitěji ze všech.

Zvedla ke mně pohled a na okamžik se v nich mihlo poznání. „Aleno?“ zašeptala sotva slyšitelně. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Její tvář byla pohublá, pod očima tmavé kruhy a na krku pod šátkem vykukovala modřina. Srdce mi bušilo až v krku. Všichni kolem nás byli hluší a slepí – nebo možná jen nechtěli vidět.

„Musíme si promluvit,“ naléhala jsem, když jsme vystoupily na I. P. Pavlova. Hana se zdráhala, ale nakonec kývla a šly jsme do malé kavárny za rohem. Seděla naproti mně, ruce schované pod stolem, a já cítila napětí ve vzduchu.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se opatrně. Chvíli mlčela, pak jen pokrčila rameny. „Nic. Jen únava z práce.“ Ale já věděla, že lže. Vždycky jsem poznala, když Hana něco tajila.

„Hano, prosím tě… Já tě znám. Co se děje?“

Zlomila se. Slzy jí začaly téct po tvářích a mezi vzlyky ze sebe dostala: „On mě bije… Petr… Nemůžu odejít… Bojím se…“

Seděla jsem tam jako opařená. Petr? Ten tichý kluk z gymplu, kterého si vzala? Nikdy bych to do něj neřekla. Hana se mi svěřovala s tím, jak ji kontroluje, jak jí zakazuje vídat se s přáteli, jak ji ponižuje a poslední měsíce i bije. „A proč jsi mi nikdy nenapsala?“ ptala jsem se zoufale.

„Styděla jsem se… Nechtěla jsem být ta slabá…“

V tu chvíli jsem věděla, že ji nemůžu nechat jít zpátky domů. Nabídla jsem jí, ať jde ke mně přespat. Chvíli váhala – bála se, že Petr přijde a udělá mi něco zlého. Nakonec souhlasila.

Doma jsem jí připravila čaj a nabídla staré pyžamo. Seděly jsme spolu dlouho do noci a já poslouchala její příběh – jak se všechno změnilo po svatbě, jak ji Petr izoloval od rodiny i přátel, jak ji přesvědčil, že je k ničemu a že si za všechno může sama.

Druhý den ráno mi volal manžel Tomáš: „Kdo je u nás doma? Slyšel jsem ženský hlas.“ Vysvětlila jsem mu situaci a čekala jeho reakci. „Aleno, do toho bychom se neměli plést… Co když ten její manžel přijde sem? Máme děti!“

Poprvé v životě jsem cítila rozpor mezi tím, co je správné a co bezpečné pro mou rodinu. Ale pohled na Hanu mě přesvědčil – nemůžu ji nechat napospas.

Začaly jsme společně hledat pomoc – volaly jsme na linku bezpečí pro ženy, hledaly azylové domy. Hana byla zlomená, ale poprvé po dlouhé době měla naději.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Aleno, já chápu, že jí chceš pomoct… Ale co když tím ohrozíš nás všechny? Co když Petr zjistí, kde je?“ Pohádali jsme se. Vyčetl mi, že riskuju naše děti kvůli cizím problémům.

Ale já už nemohla couvnout. Každý den jsem viděla Haninu bolest i její pomalé uzdravování. Pomáhala jsem jí najít právníka, doprovázela ji na policii i k lékaři. Bylo to vyčerpávající – pro ni i pro mě.

Jednoho dne mi volala Hanina matka: „Aleno, co to děláš? Proč ji navádíš proti manželovi? To jsou jen manželské hádky! Ať se vrátí domů a snaží se víc!“ Byla jsem v šoku z toho, jak málo empatie dokáže vlastní rodina projevit.

Hana byla na dně – matka jí nevěřila, manžel ji hledal a vyhrožoval mi po telefonu: „Jestli ji ještě jednou uvidíš, budeš toho litovat.“ Měla jsem strach – o sebe i o děti. Ale zároveň jsem věděla, že ustoupit by znamenalo zradit samu sebe.

Jednou večer seděla Hana u okna a dívala se ven na noční Prahu. „Myslíš, že někdy budu zase normální?“ zeptala se tiše.

„Jsi silnější, než si myslíš,“ odpověděla jsem jí.

Po několika týdnech našla místo v azylovém domě pro ženy v nouzi. Loučily jsme se v slzách – byla vděčná za pomoc i za to, že má šanci začít znovu.

Doma bylo dusno – Tomáš mi dál vyčítal mé rozhodnutí a děti cítily napětí. Přesto jsem věděla, že bych to udělala znovu.

Občas si říkám: Kolik žen kolem nás trpí potichu? Kolik z nás raději odvrací zrak? A co bychom dělali my na jejich místě?