Odvaha v srdci: Příběh Jany z Mariánských Lázní

„Jano! Okamžitě pojď dolů!“ křičela maminka z kuchyně, zatímco já jsem seděla na posteli a tiskla v ruce dopis, který mi právě přišel. Ruce se mi třásly. V hlavě mi hučelo. Bylo to rozhodnutí, které mělo změnit všechno. Věděla jsem, že když teď sejdu dolů, už nikdy nebudu stejná.

„Co je?“ snažila jsem se znít klidně, ale hlas se mi zlomil. Maminka stála u sporáku, v očích měla slzy a v ruce držela můj pas. „Tohle ti přišlo z vojenského úřadu. Co to má znamenat?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že to přijde. Od chvíle, kdy začala ta šílená situace na východě republiky, jsem cítila, že nemůžu jen sedět doma a čekat. Všichni kolem mě mluvili o odvaze, o tom, jak je třeba bránit naši zemi, ale málokdo byl ochoten skutečně něco udělat. Já jsem byla rozhodnutá.

„Mami, já musím jet,“ zašeptala jsem. „Nemůžu tady jen tak sedět a čekat, až se něco stane.“

„Jsi blázen! Jsi holka! Co tam chceš dělat? Víš vůbec, co tě čeká?“ Maminka se rozplakala a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Táta stál opodál a mlčel. Nikdy moc nemluvil, ale jeho pohled říkal všechno – strach, hrdost i bezmoc.

Ten večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli bramboračku. Nikdo neměl chuť mluvit. Bratr Petr se na mě díval s obdivem, ale i s obavami. „Jano, fakt to chceš udělat? Víš, že už nebude cesta zpátky?“

Přikývla jsem. „Musím to udělat pro sebe. A pro nás všechny.“

O týden později jsem stála na nádraží v Mariánských Lázních s batohem na zádech a slzami v očích. Maminka mě objala tak silně, že jsem skoro nemohla dýchat. „Dávej na sebe pozor,“ šeptala.

Cesta do výcvikového střediska byla dlouhá a tichá. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když to nezvládnu? Co když se už nikdy nevrátím domů? Ale pak jsem si vzpomněla na babičku, která mi vždycky říkala: „Odvaha není absence strachu, ale schopnost jít dál i přes něj.“

První dny byly peklo. Ranní rozcvičky v mrazu, nekonečné běhání s plnou polní a neustálý křik instruktorů. Byla jsem jediná žena ve skupině deseti mužů. Někteří si ze mě utahovali, jiní mě ignorovali. Ale pak přišel den, kdy jsme měli cvičit střelbu.

„Tak ukaž, holčičko, jestli umíš aspoň držet pušku,“ poškleboval se Mirek, největší frajer z Plzně.

Zhluboka jsem se nadechla a zamířila na terč. První rána – zásah do středu. Druhá – taky. Třetí – opět střed.

Mirek jen uznale pískl. „No ty vole…“

Od té chvíle mě začali brát mezi sebe. Večer jsme seděli u ohně a povídali si o životě doma. Každý měl svůj příběh – někdo utekl před dluhy, jiný před rozpadlým manželstvím. Já utíkala před vlastním strachem.

Jednoho dne přišel rozkaz – přesun na východní hranici republiky. Byla tu zima jako v lednici a sníh padal tak hustě, že nebylo vidět na krok. Spali jsme v provizorních stanech a jedli studené konzervy.

Jednou v noci jsme slyšeli střelbu nedaleko našeho stanoviště. Srdce mi bušilo až v krku. Mirek se ke mně naklonil: „Neboj se, Jano, zvládneš to.“

Během těch týdnů jsme si byli blíž než vlastní rodina. Sdíleli jsme strach i radost z každého nového dne. Jednou večer jsme seděli ve stanu a povídali si o tom, co bychom dělali, kdybychom byli doma.

„Já bych šel s klukama na pivo,“ smál se Petr z Ostravy.

„A já bych pekla bábovku s babičkou,“ řekla jsem tiše.

Všichni se rozesmáli a Mirek dodal: „Tak až tohle skončí, zveme se k tobě na bábovku!“

Ale ne všechno bylo tak idylické. Jednoho rána přišla zpráva – jeden z našich kamarádů byl zraněný při noční hlídce. Všichni jsme byli v šoku. Najednou nám došlo, že tohle není jen hra na vojáky.

Seděla jsem venku ve sněhu a brečela jako malá holka. Mirek si ke mně přisedl a položil mi ruku na rameno.

„Neboj se,“ řekl tiše. „Všichni máme strach. Ale právě proto tu jsme spolu.“

Ten večer jsem napsala domů dlouhý dopis. Psala jsem o tom, jak moc mi chybí rodina, jak je těžké být silná každý den a jak moc si přeju vrátit se domů.

Po několika měsících nás konečně stáhli zpět do zázemí. Když jsem vystoupila z vlaku v Mariánských Lázních, maminka mě objala tak pevně jako tehdy naposledy.

Doma bylo všechno jiné – já byla jiná. Už jsem nebyla ta vystrašená holka z malého města. Naučila jsem se věřit sama sobě a svým rozhodnutím.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych tehdy nenašla odvahu odejít.

Byla to správná volba? Nebo jsem jen utíkala před tím, co mě doma dusilo?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za něco většího než jsme my sami?