Osud nás spojil, ale osud nás také rozdělil

„Terezo, musíš se rozhodnout!“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála uprostřed kuchyně, srdce mi bušilo jako o závod. „Nemůžeš mít obojí! Buď si vybereš Petra, nebo zůstaneš s rodinou!“ Její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Jak jsem se sem vůbec dostala? Jak se můj život mohl tak rychle změnit?

Všechno začalo jednoho podzimního odpoledne, když jsem se vracela ze školy. Byla jsem v posledním ročníku gymnázia a měla jsem jasnou představu o své budoucnosti. Chtěla jsem studovat medicínu a stát se lékařkou, stejně jako můj otec. Ale ten den jsem potkala Petra.

Stál u autobusové zastávky, vysoký a s úsměvem, který by roztál i ledovec. Naše oči se setkaly a já věděla, že je to osud. Začali jsme si povídat a zjistili jsme, že máme tolik společného. On byl studentem architektury a měl velké sny o tom, jak jednou postaví domy, které budou lidem přinášet radost.

Naše láska rozkvétala jako jarní květiny. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, plánovali společnou budoucnost a snili o svatbě na zámku v Lednici. Byli jsme nerozluční a já věřila, že nic nemůže naši lásku ohrozit.

Ale pak přišel ten osudný den. Petr mi zavolal s naléhavostí v hlase. „Terezo, musíme si promluvit,“ řekl a já cítila, jak mi srdce klesá. Setkali jsme se v naší oblíbené kavárně a on mi oznámil, že jeho rodiče se rozhodli přestěhovat do Brna kvůli práci jeho otce.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se zoufale. „Nemůžu tě ztratit, Petře!“

„Já taky ne,“ odpověděl a vzal mě za ruce. „Ale musím jít s nimi. Nemám na výběr.“

To byla rána pod pás. Najednou se naše sny rozpadly jako domeček z karet. Byla jsem rozpolcená mezi láskou k němu a loajalitou k rodině, která mě potřebovala doma.

Dny ubíhaly a já se snažila najít řešení. Mluvila jsem s rodiči, ale oni byli neoblomní. „Terezo, tvůj život je tady,“ říkali mi stále dokola. „Nemůžeš jen tak odejít za nějakým klukem.“

Ale Petr nebyl jen nějaký kluk. Byl to muž mého života, moje druhá polovina. A tak jsem se rozhodla bojovat za naši lásku.

Jednoho večera jsem se tajně vydala do Brna, abych Petra překvapila. Chtěla jsem mu ukázat, že naše láska stojí za to bojovat. Když jsem dorazila k jeho novému domu, viděla jsem ho stát u okna s jinou dívkou.

Srdce mi puklo na tisíc kousků. Jak mohl? Jak mohl tak rychle zapomenout na všechno, co jsme spolu prožili?

Utíkala jsem pryč, slzy mi tekly po tvářích a já nevěděla, co dál. Vrátila jsem se domů a snažila se zapomenout na všechno, co se stalo.

Ale osud měl pro mě ještě jednu zkoušku připravenou. O několik měsíců později jsem zjistila, že čekám dítě. Byla jsem v šoku a nevěděla, co dělat. Měla jsem strach říct to rodičům i Petrovi.

Nakonec jsem našla odvahu a řekla to mámě. Její reakce byla nečekaná. „Terezo, tohle je tvůj život,“ řekla mi tiše. „Musíš udělat to, co je pro tebe nejlepší.“

A tak jsem se rozhodla stát na vlastních nohách. Zapsala jsem se na vysokou školu v Praze a začala nový život jako svobodná matka.

Petr se nikdy nedozvěděl o našem dítěti. Rozhodla jsem se ho nechat jít a soustředit se na budoucnost našeho syna.

Teď stojím na prahu nové kapitoly svého života a ptám se sama sebe: Udělala jsem správné rozhodnutí? Mohla naše láska přežít všechny ty překážky? Nebo byl osud opravdu proti nám? Co byste udělali vy na mém místě?