Osud nás spojil, ale roztrhal nás na kusy: Příběh Jany a Tomáše

„Tohle už nemůžu dál, Tomáši! Slyšíš mě vůbec?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco voda na čaj přetékala přes okraj konvice. Tomáš seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Ještě před rokem jsme spolu plánovali svatbu na zámku v Hluboké, smáli se nad katalogy šatů a snili o malém domečku někde u Berouna. Teď mezi námi stála zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

Všechno začalo tak nevinně. Byli jsme spolu od třetího ročníku gymnázia v Příbrami. On byl ten tichý kluk z vedlejší třídy, co hrál na kytaru a psal básničky, já ta holka s věčně rozcuchanými vlasy a hlavou v oblacích. Všichni říkali, že jsme jako z románu – první láska, která vydrží navěky. Po maturitě jsme šli spolu na vysokou do Prahy, našli si malý byt na Žižkově a žili z levných těstovin a snů o lepší budoucnosti.

Rodiče nás podporovali, ale často se ptali, jestli to není moc brzy. „Janičko, měla bys nejdřív dodělat školu, najít si práci…“ říkala máma, když jsem jí ukazovala zásnubní prstýnek. Ale já byla přesvědčená, že když je člověk šťastný, nemá smysl čekat.

Pak přišla ta osudová noc. Bylo to v únoru, venku mrzlo až praštělo. Tomáš se vracel pozdě z práce, kde zůstával čím dál častěji přesčas. Prý kvůli penězům na svatbu. Já doma seděla s jeho maminkou a plánovaly jsme detaily hostiny. Když zazvonil telefon a ozval se cizí hlas: „Je mi líto, ale váš syn měl autonehodu…“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Běžela jsem do nemocnice s pocitem, že tohle přece nemůže být pravda. Tomáš přežil, ale jeho život už nikdy nebyl stejný. Zůstal na vozíku. První týdny byly jako zlý sen – nekonečné návštěvy lékařů, slzy i zoufalství. Držela jsem ho za ruku a slibovala mu, že všechno zvládneme.

Ale realita byla jiná. Tomáš se uzavřel do sebe. Přestal hrát na kytaru, přestal psát básničky. Každý den byl boj – s bolestí, s vlastními myšlenkami i s tím, co nám osud nadělil. Já se snažila být silná pro oba, ale někdy jsem v noci brečela do polštáře tak tiše, aby mě neslyšel.

Naši kamarádi se postupně vytráceli. „Je to těžké,“ říkala mi jednou Petra, moje nejlepší kamarádka. „Ale ty máš právo žít taky svůj život.“ Jenže já měla pocit viny pokaždé, když jsem si dovolila být chvíli šťastná.

Tomášova rodina mě začala obviňovat z toho, že ho opouštím. „Kdybys ho opravdu milovala, nikdy bys ho nenechala samotného,“ vyčetla mi jeho matka jednou při návštěvě. Ale já už nemohla dál – cítila jsem se jako vězeň ve vlastním životě.

Jednoho večera jsme seděli naproti sobě v našem malém obýváku. Tomáš se na mě podíval pohledem plným bolesti a řekl: „Jano, nechci tě držet u sebe jen proto, že mě lituješ.“

„To není lítost,“ šeptla jsem. „Ale už nevím, jak ti pomoct.“

„Možná už mi pomoct nemůžeš,“ odpověděl tiše.

A tak jsme se rozhodli rozejít. Bez křiku, bez výčitek – jen s tichým smutkem v očích. Vrátila jsem se k rodičům do Příbrami a začala znovu hledat sama sebe.

Dnes je to už rok od našeho rozchodu. Občas potkám Tomáše ve městě – vždycky se na sebe usmějeme, ale už mezi námi není to napětí ani bolest. Naučila jsem se žít sama za sebe a pochopila jsem, že někdy ani ta největší láska nestačí na to, aby překonala všechny překážky.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné nechat jít toho druhého i sebe? Co byste udělali vy na mém místě?