Otcova princezna na dlažbě: Příběh Marty z pražského paneláku

„Marto, už toho mám dost! Buď si najdeš práci, nebo si sbalíš věci a vypadneš!“ Táta stál ve dveřích obýváku, ruce v bok, oči rozšířené vztekem. Jeho hlas rezonoval celým bytem v našem pražském paneláku na Jižním Městě. Máma seděla u kuchyňského stolu, tvář schovanou v dlaních, a já jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Ještě před pár lety bych nevěřila, že se něco takového může stát. Byla jsem jeho „princezna“, jak mi říkal, když mě vodil do školky nebo když mi pomáhal s úkoly. Táta byl vždycky ten, kdo mě chránil před světem. Ale svět se změnil. Nebo jsem se změnila já?

Po vysoké škole jsem si myslela, že mě čeká skvělá kariéra. Studovala jsem žurnalistiku na Karlovce a snila o tom, že budu psát články pro velké noviny. Jenže přišel covid, redakce propouštěly a já skončila doma. Nejprve jsem si říkala, že je to jen dočasné. Pak jsem začala brát různé brigády – roznášela jsem letáky, pracovala v kavárně, dokonce jsem chvíli dělala prodavačku v Albertu. Ale pořád to nebylo ono.

Táta mi opakoval, že mám na víc. „Marto, ty přece nebudeš stát za kasou celý život! Vždyť jsi chytrá holka!“ Jenže práce v oboru nebyla a já jsem začala propadat zoufalství. Dny se slévaly do sebe, ráno jsem vstávala bez cíle a večer usínala s pocitem viny. Máma se mě snažila utěšovat: „To přejde, Martičko. Každý má někdy těžké období.“ Ale táta byl čím dál víc nervózní.

Jednoho dne přišel domů dřív z práce a našel mě, jak sedím u počítače a brečím nad dalším odmítnutým životopisem. „Tohle už není normální! Vždyť ty ani nevycházíš ven! Co si o nás sousedi pomyslí?“ křičel. Sousedka paní Novotná prý už několikrát naznačila, že „mladí dneska nechtějí dělat“. Táta byl vždycky hrdý na to, že jsme slušná rodina.

Začaly hádky. Každý den. Kvůli maličkostem – neumytému nádobí, neuklizenému pokoji, tomu, že jsem si zapomněla koupit rohlíky. Ale ve skutečnosti šlo o něco hlubšího. Táta mi vyčítal, že jsem zklamala jeho očekávání. Já mu zase vyčítala, že mě nechápe.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v ložnici:

„Já už nevím, co s ní,“ šeptal táta.
„Je to naše dcera,“ odpověděla máma tiše.
„Ale já už to nezvládám! Vždyť ona jenom sedí doma a nic nedělá! Všichni si myslí, že jsme neschopní rodiče.“

Ten večer jsem poprvé přemýšlela o tom, že bych odešla. Ale kam? Neměla jsem úspory ani jistotu práce. Kamarádi z vysoké už měli své životy – někteří odjeli do zahraničí, jiní měli rodiny nebo byli zaneprázdnění.

Jednoho rána přišla máma za mnou do pokoje. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech.

„Martičko, táta to nemyslí zle. Má strach o tebe… i o sebe. V práci mu hrozí výpověď a bojí se, že nezvládneme platit nájem.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě. Že i oni mají své strachy a nejistoty. Ale stejně mě bolelo, jak se ke mně táta chová.

Situace se vyhrotila minulý týden. Táta přišel domů a oznámil: „Dostal jsem výpověď.“ Máma začala plakat a já jsem jen stála v koutě a nevěděla, co říct. Táta se na mě podíval pohledem plným zloby: „Kdybys aspoň trochu pomohla! Kdybys nebyla jen přítěží…“

Ten večer mi řekl, že mám měsíc na to najít si práci nebo odejít z domu.

Seděla jsem dlouho do noci u okna a dívala se na světla paneláků kolem nás. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Byla to moje vina? Měla jsem být víc aktivní? Nebo je chyba v tomhle světě, kde i vzdělaný člověk nemá šanci?

Začala jsem hledat práci ještě intenzivněji. Poslala jsem desítky životopisů – do školky jako asistentka učitelky, do knihovny na Smíchově, dokonce i do skladu s oblečením v Modřanech. Odpovědi byly vždy stejné: „Děkujeme za zájem, ale dali jsme přednost jinému kandidátovi.“

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Petra: „Hele, Marto, u nás v kanceláři hledají recepční. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Šla jsem na pohovor s nervy na pochodu. Personalistka byla mladá holka jménem Lenka a ptala se mě na všechno možné – proč chci tuhle práci, co umím na počítači a jestli zvládnu komunikovat s lidmi.

Dostala jsem místo. Když jsem to oznámila doma, máma mě objala a rozplakala se štěstím. Táta jen kývl hlavou: „No vidíš… Konečně.“ Ale v jeho hlase nebyla radost – spíš úleva smíšená s hořkostí.

První týdny v nové práci byly těžké. Musela jsem se učit nové věci a snášet poznámky kolegů typu: „Taková mladá holka a už recepční? To jsi asi moc neuspěla ve škole, co?“ Ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám.

Doma se atmosféra trochu uklidnila, ale vztah s tátou už nikdy nebyl jako dřív. Přestali jsme spolu mluvit o osobních věcech – jen o tom nejnutnějším: kdo koupí mléko nebo kdy přijdu domů.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a jedli večeři v tichu. Najednou táta řekl:

„Víš Marto… já tě mám pořád rád. Jenom… někdy nevím jak ti to ukázat.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době viděla v jeho očích smutek místo zloby.

Možná jsme oba udělali chyby. Možná jsme od sebe čekali něco jiného. Ale pořád jsme rodina – i když je to někdy těžké.

Když dnes večer sedím u okna svého pokoje a dívám se na světla Prahy, ptám se sama sebe: Je možné znovu najít cestu k těm, které milujeme – i když jsme je zklamali? A kolik toho musí člověk ztratit, aby pochopil cenu domova?