Peněženka mého muže a moje zlatá klec: Boj o svobodu v zamrzlém manželství

„Kolik jsi dneska utratila?“ ozvalo se za mnou, když jsem se snažila potichu zavřít dveře od předsíně. Petr stál v kuchyni, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako led. V ruce jsem svírala igelitku s rohlíky a máslem – nic víc, jen to nejnutnější. „Sto dvacet korun,“ odpověděla jsem tiše, ale v jeho očích už jsem viděla odsudek.

Dvanáct let. Dvanáct let žiju v domě, který je krásný navenek, ale uvnitř mě dusí. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná snů. On byl úspěšný podnikatel, já učitelka v mateřské školce. Milovala jsem děti, smála se s nimi, měla pocit, že dělám něco smysluplného. Petr byl okouzlující, pozorný – aspoň zpočátku. Pak přišly děti, hypotéka, a já zůstala doma. „Nemusíš pracovat,“ říkal mi tehdy. „Postarám se o nás.“

Jenže časem se jeho péče změnila v kontrolu. Každá koruna musela být vyúčtovaná, každý nákup schválený. „Proč potřebuješ další šampon? Ten minulý ti nestačil?“ ptal se mě jednou, když jsem si dovolila koupit něco pro sebe. Přestala jsem si kupovat nové oblečení, přestala jsem chodit ke kadeřnici. Všechno šlo na děti – jejich kroužky, školní výlety, nové boty. Já byla až na posledním místě.

Moje kamarádky mi záviděly dům na kraji Prahy, dvě auta v garáži a dovolené u moře. „Ty se máš,“ říkaly mi. Jenže ony neviděly tu cenu – tu zlatou klec, ve které žiju. Každý den jsem musela prosit o peníze na nákup, každý měsíc jsem skládala účty za elektřinu a vodu na stůl jako důkaz své loajality. Petr měl svůj svět – práci, golf, večery s kolegy. Já měla děti a domácnost.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát: „Jana je v pohodě, ona nic nepotřebuje. Má všechno.“ Seděla jsem v ložnici a dívala se do zrcadla na ženu, kterou jsem skoro nepoznávala. Kde je ta usměvavá holka s jiskrou v očích? Kde je moje odvaha?

Začala jsem psát deník. Psala jsem si každou myšlenku, každý pocit bezmoci i vzteku. Jednou jsem ho zapomněla na stole a Petr ho našel. „Co to je? Ty si stěžuješ? Máš všechno! Víš kolik žen by chtělo být na tvém místě?“ křičel na mě tak hlasitě, že děti plakaly za dveřmi.

Moje matka mi říkala: „Vydrž to kvůli dětem.“ Ale já už nemohla dýchat. Každý den byl stejný – ráno snídaně, školka, úklid, vaření, nákup… a večer čekání na Petra, který přišel domů pozdě a unavený. Někdy ani nepozdravil.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Šla jsem do kuchyně a našla tam svou dceru Aničku, jak potichu pláče u stolu. „Co je?“ zeptala jsem se jí a ona šeptla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí.

Začala jsem hledat práci – tajně, přes internet v mobilu, protože Petr kontroloval i náš počítač. Poslala jsem životopis do několika školek a jednoho dne mi zavolali z jedné na Žižkově: „Paní Nováková, přijďte na pohovor.“ Srdce mi bušilo až v krku.

Petr to zjistil náhodou – našel e-mail v mém telefonu. „Ty chceš pracovat? Proč? Copak ti nestačí to, co máš?“ Jeho hlas byl plný pohrdání i strachu zároveň.

„Chci být zase sama sebou,“ řekla jsem poprvé nahlas to, co mě pálilo už roky.

Následovaly týdny ticha a napětí. Petr mi přestal dávat peníze úplně – prý když chci být samostatná, tak ať si poradím sama. Děti cítily napětí doma a začaly být neklidné.

Jednoho dne mi přišla výplata z první brigády – jen pár tisíc za hlídání dětí sousedce. Ale ten pocit! Poprvé po letech jsem si koupila kávu v kavárně a seděla tam sama se sebou. Bylo to jako nadechnout se po dlouhém pobytu pod vodou.

Začala jsem chodit do práce na částečný úvazek. Petr zuřil – vyhrožoval rozvodem i tím, že mi vezme děti. Ale já už nemohla zpátky.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni čtyři – já, Petr, Anička a Matěj. Bylo ticho. Najednou Anička řekla: „Mami, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“ Podívala jsem se na Petra a viděla v jeho očích poprvé nejistotu.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli najdu odvahu odejít nebo jestli dokážeme naše manželství zachránit. Ale poprvé po letech cítím naději.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka podle Petrova měřítka. Ale začínám být zase sama sebou.

A tak se ptám: Kolik žen kolem nás žije ve zlaté kleci? A kolik z nich najde sílu ji otevřít?