Peněženka mého muže, má věznice: Boj o svobodu v zamrzlém manželství

„Kolik jsi dneska utratila?“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem stihla sundat kabát. Petr seděl u stolu, v ruce jeho věčně ošoupaná peněženka, kterou nikdy nepouštěl z dohledu. V očích měl ten známý pohled – směs podezření a výčitek. „Jen za chleba a mléko,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem už počítala, jestli jsem náhodou nekoupila něco navíc. Věděla jsem, že pokud najde účtenku s něčím „zbytečným“, čeká mě další dlouhý večer plný ticha nebo pasivní agrese.

Patnáct let. Patnáct let života, který by měl být domovem, ale stal se klecí. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to jiný člověk. Smál se, plánoval budoucnost, mluvil o cestování a dětech. Já – tehdy ještě naivní Marie Novotná – jsem věřila, že láska vydrží všechno. Jenže pak přišly první půjčky, hypotéka na byt v paneláku na sídlišti v Hradci Králové a s nimi i první hádky o peníze.

Zpočátku jsem si myslela, že je to normální. Každý pár se přece někdy pohádá kvůli financím. Ale Petr začal kontrolovat každou korunu. Nejprve to byly jen poznámky: „Nemusíš kupovat drahé sýry.“ Pak přišly zákazy: „Na kroužky pro děti teď nemáme.“ A nakonec i výsměch: „Ty bys bezemě ani nevěděla, jak zaplatit elektřinu.“

Měla jsem dvě děti – Aničku a Honzíka – a pocit, že musím všechno vydržet kvůli nim. Petr mi dával kapesné na týden, účtenky chtěl vidět každý večer. Když jsem si jednou dovolila koupit si nový svetr ve slevě, našel ho ve skříni a tři dny se mnou nemluvil. „Tohle je rozmařilost,“ řekl nakonec a já se cítila menší než kdy dřív.

Moje máma mi vždycky říkala: „Marie, hlavně si najdi někoho, kdo tě bude mít rád.“ Ale co když láska znamená jen kontrolu? Co když místo objetí dostávám jen otázky a místo důvěry podezření? Snažila jsem se s Petrem mluvit. „Připadám si jako dítě,“ řekla jsem mu jednou večer, když děti spaly. „Nechci tě otravovat s každou korunou.“

Petr se na mě podíval přes brýle a jeho hlas byl ledový: „Kdybys uměla hospodařit, nemusel bych tě kontrolovat.“ V tu chvíli jsem pochopila, že to není o penězích. Je to o moci.

Začala jsem si psát deník. Do starého sešitu od Aničky jsem zapisovala všechny své pocity, sny i strachy. „Chci být svobodná,“ psala jsem si večer co večer, když Petr usnul u televize. Ale jak? Neměla jsem vlastní účet, práci jsem po mateřské nesehnala – Petr říkal, že je lepší, když budu doma s dětmi.

Jednoho dne přišla moje sestra Jana na návštěvu. Poznala na mně únavu i smutek. „Proč si nenajdeš aspoň brigádu?“ zeptala se potichu v kuchyni. „Petr by mi to nikdy nedovolil,“ šeptala jsem zpátky. Jana mě objala a já poprvé po letech brečela někomu na rameni.

Začala jsem tajně hledat práci na internetu. Každý inzerát jsem si zapisovala do deníku a modlila se, aby Petr nic nenašel. Jednou večer jsem našla nabídku na úklid v místní škole – pár hodin týdně, plat v hotovosti. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem tam druhý den volala.

„Můžete nastoupit hned?“ zeptala se paní ředitelka. „Ano,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení.

První výplatu jsem schovala do staré krabice od bot pod postelí Aničky. Každá stokoruna byla jako kapka svobody. Ale zároveň mě sžíral strach – co když Petr něco zjistí? Co když přijdu o všechno?

Jednoho dne Petr přišel domů dřív a našel mě v kuchyni s mobilem v ruce. „S kým si píšeš?“ zeptal se podezíravě. „Jen s Janou,“ zalhala jsem rychle. Ale jeho pohled byl jasný – nevěřil mi.

Večer přišla hádka. „Máš něco přede mnou?“ křičel Petr a já poprvé za patnáct let křičela zpátky: „Ano! Mám! Mám svůj život a ty mi ho bereš!“ Děti plakaly v pokoji a já věděla, že už nemůžu dál.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a šla k Janě. Děti jsem vzala s sebou – jejich malé ruce se mi třásly v dlani. Jana nás přijala bez otázek.

Petr mi volal stokrát za den. Nejprve prosil, pak vyhrožoval. Ale já už byla rozhodnutá – tentokrát neustoupím.

Začala jsem nový život v malém bytě u sestry. Práce ve škole mi dala nejen peníze, ale i pocit vlastní hodnoty. Děti si zvykaly pomalu – Honzík se ptal na tátu každý večer, Anička měla noční můry. Ale já věděla, že jsme na správné cestě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebylo by lepší vydržet kvůli dětem? Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody – na první stokorunu schovanou pod postelí – a vím, že bych už nikdy nechtěla zpátky.

Možná nejsem dokonalá matka ani manželka, ale aspoň už nejsem vězeň ve vlastním životě.

A tak se ptám: Kolik žen kolem nás žije ve stínu cizí peněženky? Kolik z nás má odvahu říct dost?