Po mrtvici: Synova cesta za matkou přes celou republiku

„Mami, slyšíš mě? Mami, prosím, otevři oči!“ ozývá se naléhavý hlas, který mě vytahuje z mlhy bolesti a strachu. Pomalu rozpoznávám obličej svého syna Tomáše, který se sklání nad mou postelí v nemocnici v Hradci Králové. Jeho oči jsou zarudlé, tvář napjatá. V tu chvíli mi dochází, že se stalo něco vážného – a že je tu. Přijel za mnou, i když bydlí až v Ostravě, přes celou republiku.

Snažím se pohnout rukou, ale tělo mě neposlouchá. Slzy mi stékají po tváři. Tomáš mě chytá za ruku, jeho dlaň je teplá a pevná. „Neboj, mami, jsem tady. Všechno bude dobrý,“ šeptá a já vím, že lže. Nic už nebude jako dřív.

V hlavě mi běží vzpomínky jako starý film. Tomáš byl vždycky můj jediný syn, moje všechno. Po smrti manžela jsem ho vychovávala sama. Bylo to těžké – někdy jsem byla přísná, jindy zoufalá. Vzpomínám, jak jsem mu zakazovala jít na diskotéku, protože jsem se bála, že se mu něco stane. Jak jsem mu vyčítala špatné známky, i když jsem věděla, že se snaží. Jak jsem ho objímala, když měl horečku, a jak jsem mu tajně schovávala peníze do penálu, aby si mohl koupit něco dobrého.

Teď tu sedí dospělý muž, jehož život už dávno nepatří mně. Má ženu, dvě děti, práci v IT firmě. Vždycky byl zodpovědný, možná až moc. Když mi před lety řekl, že se stěhuje do Ostravy za prací, cítila jsem se zrazená. Ale nikdy jsem mu to neřekla. Jen jsem mávla rukou a popřála mu hodně štěstí. Od té doby jsme se vídali jen o Vánocích a na pohřbech.

„Tati, proč jsi nás opustil?“ ptal se mě Tomáš jednou v noci, když mu bylo deset. „Já tě neopustím, mami,“ slíbil mi tehdy. A teď tu opravdu je. Přijel, i když má doma vlastní rodinu, která ho potřebuje. Přijel, protože jsem jeho máma.

Do pokoje vchází lékařka, paní doktorka Novotná. „Paní Dvořáková, váš stav je stabilizovaný, ale bude to chtít hodně rehabilitace. Budete potřebovat pomoc doma.“ Tomáš se na ni dívá s obavami. „Můžu si vzít maminku k sobě do Ostravy?“ ptá se. Vím, že jeho žena Jana nebude nadšená. Už když mi Tomáš volal, slyšela jsem v jejím hlase napětí. „Tomáši, máme dvě malé děti, školu, práci… Jak to zvládneme?“ šeptala mu do telefonu. On jí ale jen odpověděl: „Je to moje máma.“

Cítím vinu. Vím, že jim naruším život. Vím, že budu na obtíž. Ale zároveň cítím vděčnost. Možná jsem nebyla dokonalá matka, ale Tomáš mě nikdy neopustil. Ani teď.

Dny v nemocnici se vlečou. Tomáš za mnou jezdí každý den, i když to znamená tři hodiny ve vlaku tam a tři zpátky. Přináší mi noviny, ovoce, někdy i obrázky od vnoučat. Povídáme si o všem možném – o jeho práci, o dětech, o tom, jak se změnilo město. Někdy mlčíme. V těch chvílích cítím, jak mezi námi proudí nevyřčená slova – láska, výčitky, odpuštění.

Jednoho večera přijde Tomáš později než obvykle. Sedne si ke mně na postel a dlouho mlčí. „Mami, Jana je na mě naštvaná. Myslí si, že bych měl být víc doma. Že zanedbávám děti. Ale já… já prostě nemůžu nechat tebe samotnou.“ Dívá se na mě zoufale, jako by čekal radu. Ale já nevím, co mu říct. Vím jen, že ho miluju a že nechci být příčinou jeho trápení.

„Tomáši, vrať se domů. Já to zvládnu,“ šeptám. On ale zavrtí hlavou. „Ne, mami. Ty jsi mě nikdy neopustila. Já tebe taky ne.“

Po týdnu mě propouštějí domů. Tomáš mi pomáhá s balením, podpírá mě při chůzi. V autě je ticho. Když přijedeme k mému bytu, čeká tam Jana s dětmi. Její pohled je chladný, ale děti mě obejmou. „Babičko, budeš u nás bydlet?“ ptá se malá Anička. „Nevím, zlatíčko,“ odpovím a cítím v očích slzy.

Večer sedíme s Janou v kuchyni. „Paní Dvořáková, já chápu, že vás Tomáš miluje. Ale my máme taky svůj život. Potřebujeme ho doma.“ Její slova mě bodnou do srdce. Vím, že má pravdu. Ale co je správné? Má syn opustit vlastní rodinu kvůli matce? Nebo má matka zůstat sama, aby její dítě mohlo žít svůj život?

Tomáš sedí mezi námi, v očích bezmoc. „Mami, já… já nevím, co mám dělat.“

Dívám se na něj a vím, že musím být silná. „Tomáši, vrať se ke své rodině. Já to zvládnu. Vždycky jsem to zvládla.“

Když odchází, cítím smutek i úlevu. Vím, že jsem ho vychovala dobře. Že je z něj muž, který umí milovat a obětovat se. Ale taky vím, že musím pustit. Že mateřská láska někdy znamená nechat jít.

Ležím v posteli a přemýšlím: Udělala jsem všechno správně? Máme právo žádat od svých dětí takovou oběť? Nebo bychom je měli nechat žít jejich vlastní životy?

Co byste udělali vy na mém místě? A co na místě mého syna?