Po šedesátce jsem si zvykla na samotu. Až jednoho dne na zastávce někdo promluvil o Hrabalovi…
„Paní, pořád ještě čtete Hrabala?“ ozvalo se vedle mě, když jsem stála na zastávce tramvaje na Letné a v ruce svírala starou knihu s ohmatanou obálkou. Zvedla jsem oči, připravená odseknout něco ostrého – v Praze už dávno není zvykem oslovovat cizí lidi. Ale v tu chvíli se mi zastavil dech. Ten hlas. Ta tvář, i když o čtyřicet let starší, s hlubokými vráskami kolem očí a šedinami ve vlasech. „Piotr?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stačila zakázat.
Byl to on. Piotr Novotný. Ten Piotr, který mi kdysi v osmdesátých letech rozbušil srdce a pak ho rozdrtil na prach. Stáli jsme tam v ranním šeru, kolem nás proudili lidé do práce, a já měla pocit, že se čas na chvíli zastavil.
„To jsem já,“ usmál se nejistě. „Vidím, že pořád čteš Hrabala. Pamatuješ, jak jsme spolu chodili do antikvariátu na Spálené?“
Pamatuju. Až příliš dobře. Pamatuju si i to, jak jsi mi slíbil, že spolu utečeme do Brna, že začneme nový život daleko od tvé žárlivé ženy a mého věčně nespokojeného otce. Pamatuju si i ten den, kdy jsi nepřišel. A pak už nikdy.
„Co chceš?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Po tolika letech?“
Piotr sklopil oči. „Nevím. Možná jen… zjistit, jestli jsi šťastná.“
Šťastná? Po šedesátce jsem si zvykla na samotu jako na starý kabát. Děti odešly do světa – Jana do Londýna, Tomáš do Brna – a ozývají se jen o Vánocích nebo když potřebují poradit s receptem na svíčkovou. Manžel mi umřel před deseti lety na infarkt a od té doby mám společnost jen v podobě sousedky Věry a jejího věčně uštěkaného jezevčíka.
„Štěstí je relativní,“ odpověděla jsem tiše a chtěla odejít. Ale Piotr mě zadržel lehkým dotykem na rameni.
„Prosím tě… pojď se mnou na kávu. Jen dneska. Jen abychom si mohli říct, co jsme si nikdy neřekli.“
Stála jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi běžely vzpomínky – na naše tajné schůzky v kavárně Slavia, na dlouhé procházky po nábřeží, na jeho ruce ve vlasech a sliby, kterým jsem tehdy věřila jako malá holka.
Nakonec jsem kývla. Co můžu ztratit? Víc už mi život vzít nemůže.
V kavárně bylo teplo a vonělo to tam po kávě a vanilkových rohlíčcích. Seděli jsme naproti sobě a chvíli mlčeli.
„Víš,“ začal Piotr opatrně, „já jsem tehdy nemohl odejít. Moje žena byla těžce nemocná… a já byl zbabělec.“
Zasmála jsem se hořce. „To jsi mi mohl říct aspoň dopisem.“
„Bál jsem se,“ přiznal tiše. „Bál jsem se tvého zklamání víc než její smrti.“
Dívala jsem se na něj dlouho. Viděla jsem v jeho očích lítost i stesk po něčem, co už nikdy nebude.
„A proč jsi teď přišel?“
Piotr pokrčil rameny. „Jsem sám. Děti mě nechtějí vidět, žena zemřela před pěti lety… A já pořád myslím na tebe. Na to, co jsme mohli mít.“
Mlčela jsem. V hlavě mi vířily myšlenky – co by tomu řekla Jana? Ta by mě hned odsoudila: „Mami, vždyť je to minulost!“ Tomáš by možná jen pokrčil rameny: „Hlavně buď šťastná.“ Ale já? Já už nevím, co znamená být šťastná.
Když jsme se rozloučili, Piotr mi podal papírek s číslem. „Kdybys chtěla… zavolej.“ Odešel pomalu, shrbený věkem i výčitkami.
Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedivou oblohu nad Prahou. Vzpomínky mě bodaly jako jehly – první polibek u Karlova mostu, hádky kvůli jeho slibům, ticho po jeho odchodu.
Večer mi volala Jana přes WhatsApp: „Mami, jsi nějaká divná… děje se něco?“
„Ne… jen vzpomínám,“ zalhala jsem.
Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem: Může člověk po tolika letech odpustit? Má cenu otevírat staré rány? Nebo je lepší zůstat v bezpečí samoty?
Druhý den ráno jsem vzala papírek do ruky a dlouho ho držela mezi prsty. Pak jsem ho položila zpátky na stůl.
Možná ještě zavolám. Možná ne.
Ale poprvé po letech mám pocit, že něco čeká za rohem.
Řekněte mi – má smysl dávat druhou šanci lásce po šedesátce? Nebo je lepší zůstat sama a chránit své srdce před dalším zklamáním?