Pomluvy v rodině: Jak nás teta Hana málem rozdělila, ale nakonec jsme zvítězili
„Takže vy dva si myslíte, že jste něco víc? Že když si otevřete tu svou dílnu, už nám nemusíte pomáhat?“ Teta Hana stála uprostřed kuchyně v našem starém bytě na Žižkově a její hlas se nesl přes celý pokoj. Mamka seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči sklopené. Bratr Tomáš vedle mě ztuhl. Já jsem měl chuť křičet, ale jen jsem sevřel pěsti.
„Teto, vždyť víš, že jsme ti nabídli pomoc s opravou bytu. Ale máme teď hodně práce…“ začal Tomáš opatrně.
„Práce! Práce! Vždyť jste jenom dva kluci, co si myslí, že spasí svět. Kdyby tu byl ještě strejda Petr, ten by vám ukázal, co je to rodinná soudržnost!“
V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne. Vyrůstali jsme v malém bytě, kde se každý hádal kvůli každé koruně. Táta odešel, když mi bylo deset, a máma dřela ve dvou zaměstnáních. Teta Hana byla vždycky ta, co nám občas přinesla buchty nebo pohlídala mě a Tomáše. Ale od chvíle, kdy jsme s bratrem začali podnikat – otevřeli jsme malou truhlářskou dílnu na Smíchově – se všechno změnilo.
Začaly pomluvy. Nejdřív jen šeptem mezi sousedy: „Lukáš s Tomášem už ani nepozdraví.“ „Prý mají peněz jako šlupek.“ Pak to přešlo do otevřených útoků. Jednou jsem zaslechl Hanu v obchodě: „Oni už nejsou naši. Jenom si hrabou pro sebe.“
Bylo to těžké období. Pracovali jsme šest dní v týdnu, někdy i v noci. První zakázky byly mizerně placené, ale byli jsme pyšní na každý stůl, který jsme vyrobili vlastníma rukama. Máma nám nosila obědy a povzbuzovala nás: „Nevšímejte si jich, kluci. Vy víte, co je pravda.“
Jenže pomluvy sílily. Teta Hana dokonce rozeslala dopis celé rodině: „Lukáš s Tomášem odmítli pomoct s opravou střechy. Myslí jen na sebe.“ Najednou se k nám otočili zády i bratranci z Moravy a babička přestala volat.
Jednoho večera jsem seděl s Tomášem v dílně. Venku pršelo a voda kapala skrz staré okno.
„Myslíš, že to má cenu?“ zeptal se tiše Tomáš.
„Musíme vydržet. Děláme to pro sebe i pro mámu,“ odpověděl jsem, i když jsem si tím sám nebyl jistý.
Pak přišla první velká zakázka – vybavení kavárny na Vinohradech. Pracovali jsme jako šílení. Když jsme hotový nábytek vezli dodávkou přes Prahu, měl jsem pocit, že snad poprvé v životě dýchám volně.
Začalo se nám dařit. Najednou jsme měli tolik práce, že jsme museli přijmout pomocníka – Honzu z vedlejší ulice. S Tomášem jsme začali snít o vlastním domě a rozšíření dílny.
Ale teta Hana nepřestávala. Jednou přišla do dílny a začala křičet před zákazníky: „Vy dva jste ostuda rodiny! Máte peníze a ani babičce nekoupíte nový sporák!“
Zákazníci se rozpačitě dívali stranou. Cítil jsem stud a vztek zároveň.
Po té scéně jsem večer seděl s mámou u stolu.
„Mami, proč to dělá? Vždyť jsme jí nikdy nic neudělali.“
Máma mě pohladila po ruce: „Někdy lidé závidí to, co sami nemají odvahu zkusit.“
Rozhodli jsme se s Tomášem koupit starý domek na okraji Prahy a přestavět ho na dílnu i domov pro mámu. Bylo to riskantní – hypotéka nás děsila, ale věřili jsme si.
Když jsme slavili kolaudaci, pozvali jsme celou rodinu. Přišla jen babička a sestřenice Jana. Teta Hana poslala jen SMS: „Nemám zájem o vaše okázalé oslavy.“
Bolelo to. Ale když jsem viděl mámu, jak poprvé po letech spokojeně spí v nové ložnici a Tomáše, jak s Honzou plánují další zakázky, věděl jsem, že jsme udělali správně.
Jednoho dne přišla teta Hana sama. Stála před domem a vypadala unaveně.
„Lukáši… můžu dál?“ zeptala se tiše.
Pozval jsem ji dovnitř. Seděli jsme spolu v kuchyni a ona najednou začala plakat.
„Já… já jsem vám záviděla. Všichni mě opustili a vy jste měli odvahu začít znovu…“
Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem ji objal.
Dnes máme s Tomášem prosperující dílnu a máma je šťastná. S tetou Hanou se snažíme znovu najít cestu k sobě – není to jednoduché, ale aspoň už mezi námi nejsou lži.
Někdy si večer sednu na zápraží a přemýšlím: Proč jsou rodinné pomluvy tak ničivé? A stojí vůbec za to kvůli nim ztratit ty nejbližší? Co byste udělali vy na mém místě?