Porod, který změnil všechno: Moje boj o život a rodinu

„Ne, prosím, ne…“ šeptala jsem, zatímco mi slzy stékaly po tvářích a v břiše mi pulzovala bolest, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Byla hluboká noc a v našem panelákovém bytě na Jižním Městě panovalo ticho, které přerušovalo jen mé těžké dýchání. Petr, můj manžel, pobíhal po bytě a snažil se najít klíče od auta. „Kláro, vydrž! Už volám sanitku!“ křičel z předsíně, ale já věděla, že už je pozdě. Voda mi praskla před deseti minutami a kontrakce byly tak silné, že jsem se nemohla ani postavit.

„Mami, co se děje?“ ozvalo se ze dveří dětského pokoje. Naše pětiletá dcera Anička stála v pyžamu a třásla se strachy. „Zlato, běž zpátky do postýlky, všechno bude v pořádku,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale hlas mi selhával. Petr ji popadl do náruče a odnesl zpátky do pokoje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle nebude obyčejný porod.

Sanitka přijela za patnáct minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Záchranářka Jana mě rychle prohlédla a jen tiše řekla: „Musíme jet hned. Hlavička už je vidět.“ Petr chtěl jet s námi, ale musel zůstat s Aničkou. Jeho pohled – plný strachu a bezmoci – mě pronásledoval ještě dlouho poté.

V sanitce jsem měla pocit, že se dusím. Jana mi držela ruku a opakovala: „Dýchejte, Kláro. Zvládnete to.“ Ale já věděla, že něco není v pořádku. Cítila jsem slabost, svět kolem mě se rozmazával. V porodnici Na Bulovce mě okamžitě odvezli na sál. Lékařka Novotná byla přísná a rozhodná: „Musíme jednat rychle. Máte silné krvácení.“

Všechno se seběhlo tak rychle. Křik personálu, světla nad hlavou, chladné ruce na mém těle. Najednou jsem slyšela slabý dětský pláč – syn byl na světě. Ale místo úlevy přišel šok: „Vaše placenta se neoddělila správně. Musíme vás operovat.“

Ztratila jsem vědomí.

Probudila jsem se až druhý den na JIPce. Všude kolem mě pípaly přístroje a já cítila bolest v podbřišku. Vedle postele seděl Petr – bledý, zarostlý a uplakaný. „Kláro… málem jsme tě ztratili,“ zašeptal a chytil mě za ruku. „Museli ti odebrat dělohu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. V hlavě mi hučelo: Už nikdy nebudu mít další dítě? Co když tohle všechno byla moje chyba? Proč jsem nešla do porodnice dřív? Proč jsem neposlouchala varování lékařky na poslední kontrole?

Petr byl prvních pár dní neuvěřitelně silný. Staral se o Aničku i o našeho novorozeného syna Matyáška, zatímco já ležela v nemocnici a bojovala s bolestí i pocitem viny. Ale pak přišla únava – hádky kvůli maličkostem, výčitky, ticho u večeře.

Jednou večer Petr práskl dveřmi od ložnice: „Myslíš si, že jsi jediná, kdo trpí? Já taky přišel o ženu, kterou jsem znal! Už nejsi stejná!“ Jeho slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem mu říct, jak moc se snažím být silná kvůli dětem i jemu, ale místo toho jsem jen brečela do polštáře.

Moje máma mi volala každý den: „Klárko, musíš být statečná. Děti tě potřebují.“ Ale já měla pocit, že selhávám na všech frontách – jako matka, manželka i dcera.

Po návratu domů jsem zjistila, že všechno je jinak. Matyášek měl problémy s dýcháním a musel znovu do nemocnice na pozorování. Anička začala v noci pomočovat postel a bála se být sama doma. Petr byl stále podrážděnější a začal trávit večery v hospodě s kamarády.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni u studeného čaje a přemýšlela: Má tohle všechno vůbec smysl? Stojí za to bojovat za rodinu, která se rozpadá před očima? Nebo bych měla odejít a začít znovu?

Nakonec mě zachránila moje kamarádka Lucie. Přijela za mnou s koláčem a řekla: „Kláro, nejsi v tom sama. Musíš si říct o pomoc.“ Pomohla mi najít psycholožku a přesvědčila Petra, aby šel na rodinnou terapii.

Bylo to těžké – otevřeně mluvit o bolesti, strachu i vzteku. Ale postupně jsme se s Petrem znovu našli. Naučili jsme se přijmout ztrátu i nové začátky.

Dnes je Matyášek zdravý kluk a Anička už zase spí celou noc. S Petrem jsme silnější než kdy dřív – i když jizvy zůstaly.

Někdy si ale stále kladu otázku: Mohla jsem udělat něco jinak? Bylo to všechno moje vina? Nebo je prostě život někdy krutý a nespravedlivý? Co byste udělali vy na mém místě?