„Proč bych měl prodávat svůj byt kvůli bratrovi?“ – Příběh o rodinné nespravedlnosti a odvaze říct NE

„Tak to prostě udělej, Petře! Jsi mladý, máš sílu, můžeš začít znovu. Ale tvůj bratr… ten už tolik šancí mít nebude.“ Mámin hlas se mi zařezával do uší jako nůž. Seděli jsme v kuchyni u starého stolu, kde jsem jako dítě snídal kakao a rohlík s máslem. Teď tu ale nebyla vůně domova, jen pach zoufalství a nespravedlnosti.

„Mami, proč bych měl prodávat svůj byt? Vždyť jsem na něj šetřil deset let! Ty i Honza jste mi nikdy s ničím nepomohli. Ani korunu jste mi nedali, když jsem byl na dně.“ Snažil jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl. V koutku seděla moje žena Jana a v očích měla slzy. Věděla, jak moc pro mě ten byt znamená. Bylo to naše útočiště, místo, kde jsme plánovali budoucnost.

Máma se na mě podívala s výrazem, který jsem znal z dětství – pohled, který neznal kompromisy. „Honza je tvůj bratr! Když byl malý, staral ses o něj. Teď potřebuje pomoc. Jeho podnik zkrachoval, dluží peníze a může přijít o všechno. Ty máš byt, on nemá nic.“

Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy Honza chodil po diskotékách, kupoval si drahá auta a smál se mi, že jsem „nudný spořílek“. Když jsem potřeboval půjčit na kauci za byt, řekl mi, že peníze nemá. Máma tehdy jen pokrčila rameny.

„A co já? Co Jana? Co naše dítě?“ zeptal jsem se tiše. Jana mě chytla za ruku. „Petře, nemůžeme přijít o domov. Kvůli němu ne.“

Máma vstala a začala chodit po kuchyni sem a tam. „Ty jsi vždycky byl ten rozumný. Vždycky jsi všechno zvládl sám. Ale rodina je rodina! Když jeden padne, ostatní ho musí zvednout.“

„A kdo zvedl mě, když jsem padl já?“ vyhrkl jsem. Vzduch v místnosti zhoustl. Máma se zarazila a chvíli mlčela.

Do ticha zazvonil telefon. Byl to Honza. „Tak co? Už ti máma vysvětlila, že to musíš udělat? Hele, Petře, já vím, že jsi na mě naštvaný, ale teď jde o všechno. Jestli mi nepomůžeš, skončím na ulici.“

„A proč bych měl? Nikdy jsi mi nepomohl ty,“ odpověděl jsem tvrdě.

„Protože jsme rodina! To přece něco znamená!“

Zavěsil jsem a podíval se na Janu. „Já už nemůžu. Celý život jsem byl ten hodný syn, co všechno vydrží. Ale teď mám vlastní rodinu.“

Jana mě objala. „Musíš myslet i na nás. Nemůžeš pořád jen dávat.“

Večer jsem seděl v obýváku a díval se na fotky z dětství. Na jedné jsme s Honzou stavěli bunkr z dek pod stolem. Tehdy jsme byli nerozluční. Ale pak přišla puberta a Honza začal žít úplně jiný život.

Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem přišel o práci a máma mi řekla: „Musíš se snažit víc.“ Honza tehdy odjel na dovolenou do Chorvatska.

Druhý den ráno přišla máma znovu. „Petře, prosím tě… Já už nevím, co mám dělat. Honza je zoufalý.“

„A co já? Já nejsem zoufalý? Mám přijít o všechno kvůli němu?“

Máma začala plakat. „Já už jsem stará… nechci vidět svého syna na ulici.“

„A chceš vidět mě na ulici?“

V tu chvíli přišla do pokoje moje dcera Anička. „Tati, proč je babička smutná?“

Podíval jsem se jí do očí a najednou jsem věděl, že musím chránit hlavně ji.

Odpoledne mi volal Honza znovu. „Hele, Petře… já vím, že jsi naštvaný. Ale fakt to potřebuju. Jinak půjdu do exekuce.“

„A co tvoje auta? Co tvoje hodinky? Prodej je!“

„To už jsem udělal… Ale nestačí to.“

„Tak si najdi práci jako všichni ostatní!“

Zavládlo ticho.

Večer jsme s Janou seděli u stolu a přemýšleli. „Co když mě máma přestane mít ráda?“ zeptal jsem se tiše.

Jana mě pohladila po ruce. „Kdo tě má opravdu rád, ten tě neopustí kvůli penězům.“

Rozhodl jsem se napsat mámě dopis:

„Mami,
vím, že to pro tebe není lehké. Ale já už nemůžu pořád zachraňovat Honzu na úkor své rodiny. Mám tě rád, ale tentokrát musím myslet i na sebe a na Janu s Aničkou. Doufám, že mi jednou odpustíš.“

Dopis jsem nechal na stole a odešel do práce.

Celý den mi bylo těžko u srdce. Kolega Tomáš si všiml mého smutku: „Co je s tebou?“

Vyprávěl jsem mu celý příběh.

Tomáš pokrčil rameny: „Tohle znám… U nás doma to bylo podobné. Nakonec jsem musel říct NE. A víš co? Bylo to to nejlepší rozhodnutí v životě.“

Když jsem večer přišel domů, našel jsem od mámy SMS: „Mrzí mě to, Petře… Ale chápu tě.“

Honza už se neozval.

Sedím teď v našem bytě s Janou a Aničkou a vím, že jsem udělal správnou věc.

Ale někde uvnitř mě hlodá otázka: Může být člověk šťastný, když musí zklamat vlastní rodinu? Nebo je někdy správné myslet hlavně na sebe?