„Proč bychom si brali hypotéku, když stejně zdědíme tvůj byt?” – Příběh české matky o rodinném sobectví
„Tak proč bychom si brali hypotéku, když stejně jednou dostaneme tvůj byt?“ Tomášova slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za ním zaklaply dveře. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Byt na Vinohradech, kde jsem s manželem vychovala Tomáše, byl najednou jen číslem v jeho očích. Ne domovem, ne místem vzpomínek, ale investicí.
„Mami, to není nic osobního,“ řekl mi ještě před chvílí, když jsem se ho ptala, proč s manželkou nechtějí vlastní bydlení. „Ale proč bychom se zadlužovali? Stejně to jednou bude naše.“
Zůstala jsem sedět u stolu, kde jsme kdysi hrávali Člověče, nezlob se a smáli se tak, že nás sousedi napomínali. Teď tu bylo ticho. Jen tikot hodin a vzdálený hluk tramvají. Vždycky jsem si myslela, že jsem Tomáše vychovala k lásce a úctě. Po smrti Karla jsem byla na všechno sama – na jeho nemoci, na školní průšvihy i na první lásky. Všechno jsem zvládla. Ale teď mám pocit, že jsem selhala v tom nejdůležitějším.
Vzpomínám si na jednu zimu, bylo mu deset. Měl vysokou horečku a já seděla celou noc u jeho postele. Když se ráno probudil, pohladil mě po ruce a zašeptal: „Mami, ty jsi nejlepší na světě.“ Teď je mu třicet pět a místo pohlazení slyším jen kalkulace.
Přijela za mnou sestra Jana. „Marie, musíš myslet i na sebe,“ říkala mi u kávy. „Nemůžeš pořád jen dávat. Tomáš je dospělý.“
„Ale on je můj syn,“ namítla jsem tiše.
Jana se na mě podívala přísně. „A ty jsi jeho matka. Ale nejsi jeho banka.“
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co by Karel řekl na to, jak se Tomáš chová. Vždycky říkal: „Rodina je všechno.“ Ale co když rodina znamená jen povinnost? Co když láska nestačí?
Další den mi Tomáš volal. „Mami, prosím tě, mohla bys nám půjčit peníze na auto? Potřebujeme větší kvůli dětem.“
„A kdy mi je vrátíš?“ zeptala jsem se opatrně.
„No… až to půjde. Vždyť víš, že to jednou všechno bude naše.“
Zavřela jsem oči. Slyšela jsem v jeho hlase netrpělivost. Jako bych byla jen překážkou mezi ním a jeho budoucností.
Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Jak mě snacha Petra zdraví jen letmo a nikdy se nezeptá, jak se mám. Jak vnoučata přijdou jen tehdy, když jim něco koupím nebo upeču bábovku.
Jednou večer jsem seděla s Janou u televize a dívala se na pořad o domovech pro seniory. „Víš,“ řekla jsem tiše, „možná bych tam měla jít. Aspoň bych nebyla nikomu na obtíž.“
Jana mě pohladila po ruce. „Marie, nejsi na obtíž. Ale musíš si uvědomit, že máš právo žít svůj život.“
Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci. Celý život jsem žila pro druhé – pro Karla, pro Tomáše, pro vnoučata. Ale kdo žije pro mě? Když jsem byla mladá, snila jsem o cestování, o malování obrazů, o večerech s přáteli. Teď mám pocit, že už je pozdě.
Jednoho dne přišel Tomáš nečekaně na návštěvu. Sedl si ke stolu a začal: „Mami, promiň jestli to vyznělo špatně… Já tě mám rád. Jen… dneska je těžká doba.“
Podívala jsem se mu do očí. „A myslíš si někdy na to, jak je těžká i pro mě? Že stárnu sama? Že bych potřebovala obejmout nebo slyšet obyčejné ‚děkuju‘?“
Tomáš sklopil hlavu. „Já vím… Asi to neumím říct.“
„Ale umíš počítat peníze,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.
Nastalo ticho. Pak Tomáš vstal a odešel.
Dny plynuly a já se rozhodla navštívit domov seniorů na Smíchově. Bylo tam čisto, lidé hráli karty a smáli se spolu. Vedoucí paní Novotná mi ukázala pokoj s výhledem do zahrady.
„Chcete si to tu zkusit?“ zeptala se mile.
Nevěděla jsem co odpovědět. Chtěla bych být někde, kde nejsem jen klíčem k dědictví.
Když jsem to řekla Tomášovi po telefonu, byl chvíli zticha.
„Mami… to přece nemusíš…“
„Ale možná chci,“ odpověděla jsem klidně.
Ten večer mi přišla SMS od snachy: „Doufáme, že si to rozmyslíte.“
Seděla jsem u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom všem – o lásce, o rodině i o sobectví.
Možná je čas začít myslet i na sebe.
A tak se ptám: Kde je hranice mezi láskou k rodině a vlastním štěstím? Je sobectví chtít být konečně trochu šťastná?