Proč mi dcera nechce představit svého přítele?

„Mami, prosím tě, neřeš to pořád!“ vyštěkla na mě Klára a zabouchla za sebou dveře pokoje. Její hlas byl plný podráždění a já jsem zůstala stát na chodbě s hrnkem čaje v ruce, srdce mi bušilo až v krku. Už několik týdnů se snažím zjistit, kdo je ten její tajemný přítel, o kterém mi jen občas něco utrousí. Vždycky jsme si byly blízké, sdílely jsme spolu i ty nejmenší radosti a starosti. Ale teď? Jako by mezi námi vyrostla zeď.

Sedla jsem si do kuchyně ke stolu, kde ještě ležely zbytky snídaně. Klára byla vždycky citlivá, ale poslední dobou je uzavřená, podrážděná a pořád s mobilem v ruce. Když byla malá, pamatuje si každý detail – plyšového medvěda, kterého jí přivezl její otec z Brna, i to, jak jsme spolu chodily krmit labutě na Vltavu. Teď už je jí sedmnáct a já mám pocit, že ji ztrácím.

„Proč mi ho nechce představit? Co když je to nějaký grázl?“ honilo se mi hlavou. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla v jejím věku. Moje máma mi taky nevěřila a já jí tehdy lhala o svém prvním klukovi. Ale dneska je jiná doba. Nebo není?

Večer jsem se pokusila navázat rozhovor: „Klárko, víš, že mi na tobě záleží. Jen bych ráda věděla, s kým trávíš tolik času.“

„Mami, vždyť ti říkám, že je to v pohodě. Není to žádný úchyl ani feťák. Prostě… nechci to řešit.“

„Ale proč? Vždyť jsme si vždycky všechno říkaly.“

Klára protočila oči a odešla do koupelny. Zůstala jsem sedět sama a cítila jsem se bezmocná. Večer jsem volala své sestře Janě.

„Hele, Lucko,“ řekla mi Jana do telefonu, „nech ji být. Třeba má jen strach, že ti nebude sympatický. Nebo se bojí tvého názoru.“

„Ale já jí přece nechci nic zakazovat! Jen chci vědět, kdo to je.“

„To říkáš ty. Ale víš, jak jsi přísná byla na mě, když jsem chodila s tím Romanem?“

Musela jsem se pousmát. Možná má Jana pravdu. Ale stejně mě to nenechávalo klidnou.

Další den jsem zahlédla Kláru na zastávce tramvaje s nějakým klukem. Měl dlouhé vlasy a černou mikinu s kapucí. Smáli se spolu a drželi se za ruce. Srdce mi poskočilo – byl to on? Chtěla jsem za nimi jít, ale něco mě zastavilo. Nechtěla jsem být za špeha.

Večer jsem opatrně nadhodila: „Viděla jsem tě dneska na zastávce. Je to ten tvůj přítel?“

Klára zbledla. „Mami! Ty mě špehuješ?“

„Ne! Jen jsem tě náhodou zahlédla…“

„To je fakt super,“ řekla ironicky a odešla do pokoje.

Začala jsem mít výčitky svědomí. Možná jsem opravdu moc zvědavá. Ale co když jí ublíží? Co když ji zatáhne do něčeho špatného? V noci jsem nemohla spát.

Další týden přišla Klára domů později než obvykle. Byla rozcuchaná a uplakaná.

„Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Nic… prostě jsme se pohádali,“ vzlykala.

Objala jsem ji a ona se ke mně konečně přitulila jako kdysi dávno.

„Chceš o tom mluvit?“

Mlčela dlouho, pak šeptla: „On… on nechce, abych tě poznala. Prý bys ho nesnášela.“

Zamrazilo mě. „Proč si to myslí?“

„Protože je Rom…“

Najednou mi všechno došlo. Klára se bála mé reakce, bála se předsudků – mých i okolí. Vzpomněla jsem si na všechny ty řeči v práci i v rodině o „těch druhých“. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla rasistka, ale možná jsem někdy řekla něco neuváženého.

„Klárko… já tě mám ráda takovou, jaká jsi. A pokud tě ten kluk dělá šťastnou… chci ho poznat.“

Klára mě objala pevněji a poprvé po dlouhé době jsme spolu plakaly.

Druhý den přišla domů s tím klukem – jmenoval se Marek. Byl nervózní, ale slušný a milý. Povídali jsme si o škole, o hudbě i o tom, jaké to je být jiný v české společnosti.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela: Kolik předsudků máme v sobě zakořeněných? A kolik z nich předáváme svým dětem?

Možná bychom měli začít u sebe… Co myslíte vy? Máme právo soudit lásku našich dětí podle toho, odkud jejich partner pochází?