Proč mi snacha brání být babičkou?

„Mileno, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Aničku ze školky? Já to nestíhám,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který jsem poslední roky slyšela jen zřídka. Sáru jsem nikdy neměla ráda, ale snažila jsem se. Kvůli Tomášovi. Kvůli vnučkám. Ale ona mi nikdy nedala šanci. A teď, když se vrací do práce a mladší Klárka začala chodit do školky, najednou potřebuje moji pomoc.

Vzpomínám si, jak jsem před šesti lety stála před porodnicí v Motole a čekala na zprávu. Tomáš mi napsal až večer: „Narodila se Anička. Jsme v pořádku.“ Nic víc. Žádné pozvání, žádné fotky. Sára nechtěla návštěvy. Prý potřebuje klid. Připadala jsem si jako cizí člověk. Když jsem jim po týdnu přinesla domácí koláč a malou čepičku pro miminko, Sára mi otevřela jen na škvírku dveří: „Děkujeme, ale teď opravdu nechceme návštěvy.“

Tomáš byl mezi dvěma ohni. Věděla jsem to. Ale místo aby se mě zastal, stáhl se. „Mami, Sára je po porodu citlivá, zkus to pochopit.“ Chápala jsem. Ale bolelo to. Vždyť jsem se tolik těšila, že budu babička! Že budu vozit kočárek v parku na Letné, že budu péct bábovku a učit Aničku říkanky.

Roky plynuly a já viděla Aničku jen na fotkách na Facebooku. Sára tam dávala obrázky z hřiště, z dovolené v Krkonoších, z dětských oslav – a já u toho nikdy nebyla. Když jsem Tomášovi navrhla, že bych mohla Aničku pohlídat, vždycky se vymluvil: „Sára si to nepřeje.“

Pak přišla Klárka. Tentokrát už jsem ani nečekala u porodnice. Jen jsem poslala SMS: „Gratuluji.“ Odpověď nepřišla.

Moje kamarádky z práce mi vyprávěly o svých vnoučatech. O tom, jak je berou na výlety do ZOO, jak spolu pečou cukroví nebo chodí na plavání. Já jsem jen přikyvovala a v duchu záviděla.

Jednou jsem potkala Sáru s holčičkami na hřišti u Stromovky. Anička mě nepoznala. „Kdo je ta paní?“ zeptala se Sáry nahlas. Sára jen odtáhla děti stranou a řekla: „To je tatínkova maminka.“ Nic víc.

A teď? Najednou mi Sára volá a prosí o pomoc. Prý musí zpátky do práce – její místo v kanceláři na magistrátu už čeká. Anička je šest let a pořád chodí do školky, Klárka začala teprve letos. Prý by bylo fajn, kdybych je občas vyzvedla nebo pohlídala.

Sedím u kuchyňského stolu a koukám na telefon. V hlavě mi běží všechno to odmítání, všechny ty roky samoty. Proč bych teď měla být ta hodná babička? Proč bych měla pomáhat někomu, kdo mě roky odstrkoval?

Ale pak si vzpomenu na Aničku a Klárku. Za to přece nemůžou ony. Možná bych jim mohla být blíž…

Zvednu telefon a zavolám Tomášovi.

„Ahoj mami,“ ozve se opatrně.

„Tomáši, proč mi Sára volá až teď? Proč jste mě nikdy nechtěli pustit k holčičkám?“

Chvíli je ticho.

„Mami… Sára měla strach. Myslela si, že budeš moc zasahovat do výchovy…“

„A ty sis to myslel taky?“

„Já nevím… Nechtěl jsem hádky.“

Cítím slzy v očích. „Víš vůbec, jak moc mě to bolelo? Že mě vlastní vnučka nepozná?“

Tomáš mlčí.

„Chceš, abych jim pomáhala?“ ptám se nakonec.

„Ano… Prosím.“

Souhlasím tedy, že dnes vyzvednu Aničku ze školky.

Když přijdu ke školce na Letné, stojí tam už několik maminek a babiček. Vidím Aničku – je vysoká po Sáře, má tmavé vlasy jako Tomáš. Když mě spatří, chvíli váhá.

„Aničko,“ oslovím ji jemně.

„Ty jsi babička Milena?“ ptá se nesměle.

Přikývnu a usměju se na ni.

Cestou domů je ticho. Pak se mě Anička zeptá: „Proč jsi za námi nikdy nechodila?“

Nevím co říct. „Někdy dospělí dělají chyby,“ odpovím nakonec tiše.

Doma čeká Sára s Klárkou v náručí. Dívá se na mě rozpačitě.

„Děkuju,“ řekne tiše.

Chvíli stojíme proti sobě – dvě ženy, které spojuje rodina a rozděluje tolik nevyřčeného.

„Sáro… Já bych chtěla být součástí života holek,“ řeknu nakonec.

Sára přikývne: „Já vím… Možná jsem byla moc opatrná.“

Najednou cítím úlevu i smutek zároveň. Tolik let jsme promarnily nedorozuměním a strachem.

Večer sedím doma a přemýšlím: Můžu ještě dohnat všechno ztracené? Nebo už je pozdě stát se opravdovou babičkou?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit?