Prodala jsem dům, abych zachránila syna. Teď nemám nic.

„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat…“ Jeho hlas zněl v telefonu zlomeně, skoro jako když byl malý kluk a rozbil okno míčem. Jenže tentokrát to nebylo okno. Tentokrát šlo o statisíce korun a jeho život. Stála jsem uprostřed kuchyně našeho starého domu v Kolíně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Ondro, vždyť jsi mi říkal, že už máš všechno pod kontrolou,“ šeptla jsem a snažila se nebrečet. „Já vím, mami… Ale tohle je naposledy. Přísahám.“

Nikdy jsem nebyla naivní. Vdova od padesáti, celý život jsem dřela v nemocnici na směny, abych Ondrovi a jeho sestře Lucii zajistila lepší život. Ale když mi Ondra řekl, že mu hrozí exekuce a že pokud mu nepomůžu, přijde o všechno, neváhala jsem. „Dům prodáme. Stejně je moc velký na jednu ženskou,“ řekla jsem Lucii. Ta na mě koukala jako na blázna. „Mami, vždyť to je náš domov! A Ondra… On ti neříká všechno.“

Ale já ji neposlouchala. Byla jsem přesvědčená, že matka musí své dítě zachránit za každou cenu. Realitní makléřka byla milá, ale když jsem podepisovala smlouvu a naposledy se rozhlédla po obýváku plném fotek a vzpomínek, něco ve mně prasklo. Ale Ondra stál vedle mě, objal mě kolem ramen a šeptal: „Děkuju, mami. Všechno ti vrátím.“

První týdny po prodeji jsem bydlela u Lucie v jejím malém bytě na Proseku. Bylo to stísněné, ale říkala jsem si, že je to jen dočasné. Ondra mi volal každý den, sliboval, že už má práci a všechno bude dobré. Jenže pak začal být nervózní, vymlouval se, že nemůže přijít na návštěvu, že má moc práce. Jednou večer mi Lucie podala mobil s výrazem plným obav: „Mami… podívej se na tohle.“ Na displeji svítila zpráva z banky: z účtu zmizelo během dvou měsíců přes milion korun.

Srdce mi bušilo až v krku. Volala jsem Ondrovi: „Kde jsou ty peníze?“ Nejprve mlčel. Pak začal brečet: „Mami… já… já to všechno prohrál.“

Hazard. Nikdy mě nenapadlo, že by můj syn mohl být gambler. Vždycky byl trochu lehkomyslný, ale tohle? „Proč jsi mi to neřekl?“ křičela jsem do telefonu. „Chtěl jsem to napravit… myslel jsem, že vyhraju zpátky aspoň něco…“

Další týdny byly jako zlý sen. Lucie se mnou skoro nemluvila – byla naštvaná, že jsem jí nevěřila a že jsem všechno obětovala pro bratra, který si to nezasloužil. Ondra zmizel – přestal brát telefony, někdo ho viděl spát na nádraží v Holešovicích. Já chodila po úřadech a hledala si práci jako uklízečka, protože důchod nestačil ani na nájem.

Jednou večer jsme seděly s Lucií u stolu a ona najednou vybuchla: „Víš vůbec, co jsi udělala? Kvůli němu jsme přišly o všechno! On tě jen využil!“ Slzy mi tekly po tvářích a já neměla sílu odporovat. Možná měla pravdu.

Začala jsem chodit na skupinu pro rodiče závislých dětí. Tam jsem poprvé slyšela slovo „spoluzávislost“. Prý je to nemoc matek, které chtějí zachraňovat za každou cenu – i když tím ničí sebe i ostatní kolem sebe. Seděla jsem tam mezi cizími lidmi a poprvé si přiznala: „Možná jsem Ondrovi víc ublížila než pomohla.“

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Ondra – špinavý, hubený, oči zarudlé od pláče. „Mami… promiň… já už fakt nevím jak dál.“ Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Teď bydlím v podnájmu na okraji Prahy. S Lucií se pomalu smiřujeme – i když už nikdy nebudeme jako dřív. Ondra chodí na terapii a snaží se najít práci. Každý den si kladu otázku: Byla jsem dobrá matka? Nebo jen hloupá žena, která ztratila všechno kvůli slepé lásce?

Co byste udělali vy? Má matka opravdu obětovat všechno pro své dítě – i když tím riskuje vlastní život? Nebo je někdy lepší říct dost?