Rodinné setkání ve čtvrtek: Nečekané rozhodnutí o babiččině domě

„Tohle není fér, mami!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do obýváku a zahlédla na stole rozložené papíry. Táta seděl v křesle, ruce sepnuté, pohled upřený do země. Moje sestra Hana už byla na místě a nervózně si pohrávala s prstýnkem na ruce. Vzduch byl těžký, napětí by se dalo krájet.

„Kláro, posaď se, prosím,“ řekla máma tichým hlasem, který jsem znala jen z těch nejvážnějších chvil. Věděla jsem, že tohle nebude obyčejné rodinné posezení. Babička zemřela před třemi měsíci a od té doby viselo ve vzduchu jediné téma: co bude s jejím domem v Říčanech.

Sedla jsem si vedle Hany a snažila se zachytit její pohled. Vyhýbala se mi. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy jsme v tom domě běhaly po zahradě, schovávaly se v kůlně a babička nám nosila domácí buchty. Teď jsme tu seděly jako cizí lidé, každý ponořený do svých myšlenek.

„Chceme s tátou, abyste věděly pravdu,“ začala máma. „Dům je napsaný na vás obě. Ale…“ odmlčela se a podívala se na tátu, který jen přikývl. „Ale my bychom byli rádi, kdybychom ho prodali a peníze rozdělili.“

Hana okamžitě zareagovala: „Já tam chci bydlet! Vždyť jsme se domluvily, že dům zůstane v rodině.“

„To jsme si myslely,“ přidala jsem se. „Babička by to tak chtěla.“

Táta si povzdechl: „Holky, my víme, že jste tam šťastné byly. Ale je to velký dům, potřebuje opravy a my už na to nemáme sílu ani peníze. A vy obě žijete v Praze, máte své životy…“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. „To není pravda! Já bych tam klidně jezdila na víkendy, opravovala bych ho sama! Proč jste nám to neřekli dřív?“

Hana začala plakat. „Já jsem si myslela… že třeba jednou… až budu mít děti…“

Máma ji objala. „Haničko, já vím. Ale musíme být realisté.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Všechno, co jsem si spojovala s rodinou – bezpečí, domov, tradice – najednou mizelo před očima. Připadala jsem si zrazená.

„A co když já ten dům koupím?“ zeptala jsem se tiše.

Táta zavrtěl hlavou: „To bys musela vyplatit Hanu. A to není málo peněz.“

Podívala jsem se na sestru. „Hani, co kdybych ti splácela postupně? Nebo bychom ho mohly vlastnit napůl?“

Hana zaváhala. „Já nevím… Já bych tam chtěla být někdy taky… Ale mám teď práci v Brně…“

Máma nás pozorovala se slzami v očích. „Holky, nechceme vás rozdělit. Ale nechceme ani, abyste se kvůli domu hádaly.“

Následovalo dlouhé ticho. Každý z nás bojoval sám se sebou. Vzpomínky na babičku byly příliš čerstvé a bolestivé.

„Možná bychom měli dům ještě nějakou dobu nechat být,“ navrhla jsem nakonec. „Nemusíme rozhodnout hned.“

Táta přikývl: „Můžeme ho pronajmout? Aspoň než si budete jisté.“

Hana souhlasila: „To by šlo… Aspoň tam bude živo.“

Všichni jsme cítili úlevu, ale zároveň i smutek. Nic už nebude jako dřív. Dům už nebude jen náš úkryt před světem – stane se předmětem kompromisů a možná i dalších hádek.

Když jsem večer odcházela domů, přemýšlela jsem nad tím, jak snadno může majetek rozdělit rodinu. Je to spravedlivé? Máme právo vzdát se vzpomínek kvůli penězům? Nebo je lepší pustit minulost a jít dál?

Možná jste něco podobného zažili i vy… Co byste udělali na mém místě? Je lepší držet rodinu pohromadě za každou cenu – nebo někdy prostě pustit a nechat věci jít?