Roztržka a smíření: Jak jsem našla svou sílu po rozvodu

„Tak co budeš dělat teď, když už nemáš Tomáše?“ Andrein hlas zněl ostřeji, než bych čekala. Seděly jsme v mé malé kuchyni na Žižkově, hrnek kávy mezi námi, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, i když jsem přesně věděla, kam tím míří. „No… vždyť jsi byla na něm závislá. Všechno platil, všechno zařídil. Myslíš, že to zvládneš sama?“ Její slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem si myslela, že mě chápe, že je na mé straně. Ale teď jsem měla pocit, že mě soudí stejně jako moje máma, která mi už měsíc volá a ptá se, jestli bych se neměla Tomášovi omluvit.

„To není fér, Andreo,“ vyhrkla jsem. „Nevíš, co všechno jsem musela snášet. Ty hádky, jeho neustálé ponižování…“ Zlomil se mi hlas. Andrea se na chvíli odmlčela, pak si povzdechla. „Já vím, že to nebylo jednoduché. Ale prostě mám strach, že se ztratíš. Že to sama nezvládneš.“

V tu chvíli jsem měla chuť ji vyhodit. Ale místo toho jsem jen mlčky vstala, vzala si kabát a vyběhla ven. Pražský podzim byl sychravý, ulice mokré a šedé. Šla jsem bez cíle, hlavou mi vířily Andreiny výčitky i vlastní pochybnosti. Opravdu jsem byla tak neschopná? Celý život jsem byla „ta Tomášova“, žena v jeho stínu. V práci jsem byla jen na poloviční úvazek, protože „Tomáš vydělává dost“. Teď jsem měla na účtu posledních pár tisíc a před sebou měsíc nájmu.

Doma jsem si sedla na postel a rozbrečela se. Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Proseku, na mámu, která vždycky všechno zvládla sama. Proč já ne? Proč jsem si nechala vzít vlastní sílu? V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o Andreiných slovech, o Tomášových výčitkách, o mámině tichém zklamání. Ráno jsem se probudila s rozhodnutím: musím to změnit.

Začala jsem hledat práci na plný úvazek. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory. Bylo to ponižující – v pětatřiceti letech vysvětlovat mladým personalistkám, proč jsem posledních deset let dělala jen administrativu na půl úvazku. Někteří se tvářili soucitně, jiní pohrdavě. „A co děti?“ ptali se. „Nebudete potřebovat volno?“ Nemám děti, nikdy jsme je s Tomášem nechtěli. Teď jsem za to byla poprvé vděčná.

Mezitím jsem se snažila přežít. Prodala jsem pár věcí na internetu, začala jsem šít látkové tašky a prodávat je na Fleru. Každá stovka navíc byla vítaná. Máma mi nabízela peníze, ale odmítla jsem. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu sama.

S Andreou jsme se neviděly skoro měsíc. Psala mi, ale já neodpovídala. Byla jsem na ni naštvaná, ale zároveň mi chyběla. Byla to moje jediná opravdová kamarádka. Jednou večer mi zazvonil telefon. „Ahoj, tady Andrea… Prosím tě, můžeme se sejít? Chybíš mi.“

Souhlasila jsem. Sešly jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Byla nervózní, hrála si s lžičkou. „Promiň, že jsem byla tak ostrá,“ začala. „Já… mám o tebe prostě strach. Nechci tě ztratit.“

Podívala jsem se na ni a najednou jsem cítila, jak ze mě opadává vztek. „Já vím. Ale potřebuju, abys mi věřila. Já to zvládnu. Musím.“

Usmála se. „Věřím ti. A kdyby něco… jsem tady.“

Od té doby jsme spolu zase mluvily častěji. Andrea mi pomohla s životopisem, dokonce mi dohodila pohovor v její firmě. Nebylo to jednoduché – první týdny jsem byla vyčerpaná, bála jsem se, že to nezvládnu. Ale kolegové byli fajn, práce mě začala bavit. Poprvé po letech jsem měla pocit, že někam patřím.

Jednou večer jsem seděla na balkoně, dívala se na světla Prahy a přemýšlela, jak moc se můj život změnil. Už jsem nebyla „ta Tomášova“. Byla jsem Jana Novotná, žena, která to zvládla sama. S Andreou jsme se smály tomu, jak jsme se kdysi hádaly kvůli hloupostem. Máma mi řekla, že je na mě pyšná.

Někdy mě ještě přepadnou pochybnosti. Ale vím, že už nejsem ta slabá holka, co čeká, až ji někdo zachrání. Zachránila jsem se sama.

A tak se ptám: Kolik z nás čeká na to, až nám někdo řekne, že to zvládneme? A kolik z nás si to musí nejdřív dokázat samo?