Sama mezi svými: Můj muž odešel, ale skutečný šok přišel na Jirkově svatbě

„Proč mi to děláš, Martino? Proč?“ křičel Petr, když za sebou zabouchl dveře našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Jeho hlas se mi ještě dlouho ozýval v hlavě, zatímco jsem seděla na pohovce a zírala do prázdna. Bylo to už potřetí tento měsíc, co odešel v záchvatu žárlivosti. Nikdy jsem mu nedala důvod pochybovat o mé věrnosti, ale Petr si vždycky něco našel – pohled od kolegy v práci, úsměv souseda ve výtahu, nebo jen to, že jsem přišla domů o deset minut později.

Naše manželství začalo krásně. Byla jsem mladá, plná ideálů a věřila jsem, že láska překoná všechno. Když se nám narodil Jirka, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Petr byl zpočátku skvělý táta, ale postupně se v něm něco změnilo. Možná to byla únava z práce, možná jeho vlastní nejistoty. Začal mě kontrolovat – kde jsem, s kým jsem mluvila, proč mám na sobě tu halenku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho miluju a nikdy bych ho nepodvedla. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc mě podezíral.

Jednoho večera přišel domů opilý a začal mi vyčítat i to, že jsem koupila jiný druh mléka než obvykle. „Ty už ani nevíš, co mám rád! Všechno ti je jedno!“ křičel a já poprvé pocítila strach. Ne o sebe, ale o Jirku, který se schovával pod stolem a tiše plakal. Tehdy jsem si řekla dost. Musím to vydržet kvůli synovi, ale zároveň nesmím dovolit, aby vyrůstal v takové atmosféře.

Petr nakonec odešel sám. Jednoho rána prostě nebyl doma. Na stole ležel jen lístek: „Už to dál nezvládám. Nehledej mě.“ Byla jsem v šoku, ale zároveň se mi ulevilo. Najednou bylo doma ticho – žádné hádky, žádné výčitky. Jen já a Jirka. Snažila jsem se být silná kvůli němu. Chodila jsem do práce do školní jídelny, večer jsme si četli pohádky a o víkendech chodili na procházky do Hostivařského lesoparku.

Roky plynuly a Jirka rostl v citlivého a chytrého kluka. Když mi oznámil, že si chce vzít svou dlouholetou přítelkyni Katku, byla jsem dojatá. Připravovala jsem svatební koláčky a těšila se na den, kdy svého syna povedu k oltáři. Petr se mezitím neozýval – ani na Jirkovy narozeniny, ani na Vánoce. Jirka o otci mluvil málo a já se snažila neptat.

Den svatby byl nádherný. Slunce svítilo a v kostele svatého Václava v Dejvicích voněly lilie. Když jsem vedla Jirku uličkou, měla jsem slzy v očích – štěstím i smutkem zároveň. Po obřadu jsme se přesunuli do restaurace U Tří zvonků, kde už čekali všichni příbuzní i přátelé.

A právě tam přišel šok. Uprostřed veselí se otevřely dveře a dovnitř vešel Petr – starší, pohublý, ale stále s tím stejným pohledem plným výčitek. Všichni ztichli. Jirka ztuhl a Katka ho musela chytit za ruku. Petr přešel ke mně a tiše řekl: „Potřebuju s tebou mluvit.“

Vyšli jsme ven na dvorek za restaurací. „Martino… já… udělal jsem strašnou chybu,“ začal Petr a v očích měl slzy. „Celé ty roky jsem tě podezíral z věcí, které jsi nikdy neudělala. Ale víš proč? Protože já sám… já jsem tě podvedl.“

Zamrazilo mě. „Cože?“ vydechla jsem.

„Byl jsem s Lenkou… s tvojí nejlepší kamarádkou,“ přiznal Petr a sklopil hlavu.

V tu chvíli se mi zhroutil svět pod nohama. Lenka byla moje opora po jeho odchodu – pomáhala mi s Jirkou, poslouchala moje stížnosti na Petra… A celou dobu věděla? Nebo to bylo dávno? Tolik otázek mi vířilo hlavou.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se tiše.

„Bál jsem se… že přijdu o všechno. A tak jsem radši obviňoval tebe,“ šeptal Petr.

Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, jestli mám křičet nebo brečet. Všechno to trápení, všechny ty roky nejistoty… a přitom pravda byla úplně jinde.

Vrátila jsem se dovnitř s hlavou plnou myšlenek. Lenka seděla u stolu a smála se na Jirku s Katkou. Najednou mi došlo, že celý můj život byl postavený na lži – nejen ze strany Petra, ale i od člověka, kterému jsem nejvíc věřila.

Po svatbě jsem Lence zavolala a pozvala ji na kávu. Seděly jsme naproti sobě v kavárně Slavia a já jí řekla všechno, co mi Petr přiznal.

Lenka mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Byla to chyba… nikdy jsem tě nechtěla zranit.“

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Ztratila jsem manžela i nejlepší kamarádku během jediného dne.

Teď sedím večer u okna svého bytu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Může člověk vůbec někomu opravdu věřit? Nebo jsme všichni jen herci ve hře plné tajemství a lží?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo je lepší začít znovu úplně sami?