Samota jako volba: Příběh Jakuba, který se rozhodl pro život bez manželství

„Proč jsi pořád sám, Jakube?“ zeptal se mě Petr, můj dlouholetý přítel, když jsme seděli na terase mého domu v Brně. Slunce pomalu zapadalo za horizont a já cítil, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Byla to otázka, kterou jsem si sám kladl už mnohokrát, ale nikdy jsem na ni nenašel jednoduchou odpověď.

„Víš, Petře,“ začal jsem pomalu, „je to složitější, než se zdá. Po rozvodu s Helenou jsem si myslel, že najít někoho nového bude snadné. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem si uvědomoval, že možná nechci znovu vstoupit do toho samého kolotoče.“ Petr se na mě podíval s pochopením, ale také s trochou nedůvěry.

„Ale co láska? Co společnost? Nechceš snad někoho, kdo by ti byl oporou?“ ptal se dál. Jeho otázky byly jako ostré jehly, které pronikaly do mého nitra.

„Samozřejmě, že chci lásku,“ odpověděl jsem a cítil, jak mi hlas zadrhává. „Ale láska není jen o tom mít někoho vedle sebe. Je to o tom cítit se dobře sám se sebou. A já jsem zjistil, že potřebuji čas na to, abych se znovu našel.“

Petr si zapálil cigaretu a chvíli mlčky sledoval kouř stoupající k nebi. „A co když najdeš někoho ve svém věku? Někoho, kdo by tě chápal a sdílel tvé zájmy?“

Zasmál jsem se hořce. „To je právě ono. Většina žen v mém věku už má své vlastní životy, své děti, své problémy. A já nechci být jen další komplikací v jejich životech. Navíc, po padesátce už člověk vidí věci jinak. Už nejde jen o romantiku a vášeň. Jde o klid a porozumění.“

Petr přikývl a já cítil, že mě konečně začíná chápat. „Takže je to o tom najít klid?“

„Ano,“ odpověděl jsem pevně. „Je to o tom najít klid a smíření sám se sebou. Po všech těch letech jsem si uvědomil, že nepotřebuji někoho jiného k tomu, abych byl šťastný. Potřebuji jen přijmout sám sebe takového, jaký jsem.“

Petr se usmál a položil mi ruku na rameno. „Myslím, že tomu rozumím. Ale co když se někdo objeví? Co když potkáš ženu, která ti změní pohled na svět?“

Zamyslel jsem se nad jeho otázkou a pak jsem pokrčil rameny. „Možná se to stane. Ale zatím jsem spokojený takhle. A pokud někdo přijde a změní můj svět, budu připravený to přijmout. Ale nebudu to hledat za každou cenu.“

Slunce už úplně zmizelo za obzorem a my seděli v tichu, obklopeni jen zvuky večerní přírody. Cítil jsem se klidný a vyrovnaný.

„Víš,“ řekl jsem nakonec, „možná je tohle ta největší láska – láska k sobě samému. A možná je to právě to, co mi celý život chybělo.“

Petr přikývl a já věděl, že jsme dospěli k porozumění.

Ale co vy? Myslíte si, že je možné být šťastný i bez partnera? Nebo je láska k sobě samému jen útěchou pro ty z nás, kteří zůstali sami?