Slib, který se stal prokletím: Příběh Pavla a jeho sestry

„Pavle, slib mi to. Slib mi, že se o Aničku postaráš.“

Ta slova mi znějí v uších dodnes. Seděl jsem u postele své matky v nemocnici Na Bulovce, když mi s očima plnýma slz vtiskla do ruky svou kostnatou dlaň. Věděl jsem, že už jí moc času nezbývá. Anička, moje mladší sestra, se narodila s dětskou mozkovou obrnou a celý život byla odkázaná na pomoc druhých. Matka byla její oporou, ale teď… teď to všechno padlo na mě.

„Slibuju, mami,“ vydechl jsem a cítil, jak se mi hrudí rozlévá tíha, kterou jsem nikdy nechtěl nést. „A co dům?“ zeptal jsem se tiše, protože jsem věděl, že bratr Tomáš už si brousí zuby na dědictví.

Matka zavřela oči. „Dům je tvůj. Ale jen když se o Aničku postaráš.“

Když matka zemřela, všechno se změnilo. Dům v malé vesnici u Berouna byl najednou středobodem zájmu celé rodiny. Tomáš přijel z Prahy s manželkou Janou a hned začal řešit notáře. „Pavle, to přece nemůžeš zvládnout sám,“ říkal mi u kuchyňského stolu, zatímco Anička seděla v koutě a tiše si hrála s plyšákem. „Dej ji do ústavu. Dům prodáme a rozdělíme se.“

„To nikdy neudělám!“ vybuchl jsem. „Slibil jsem to mámě!“

Tomáš protočil oči a Jana si povzdechla: „Pavle, buď rozumný. Máš svůj život.“

Ale já už svůj život neměl. Každý den začínal stejně: vstát v pět, připravit Aničce snídani, pomoci jí s hygienou, odvést ji do denního stacionáře v Berouně, pak rychle do práce do skladu v místní stavebnině. Odpoledne zpátky pro Aničku, domů, vařit, prát, uklízet. Večer jsem padal do postele vyčerpaný a s hlavou plnou výčitek.

Tomáš se postupně přestal ozývat. Občas poslal SMS: „Jak je Aničce?“ Ale nikdy nenabídl pomoc. Ostatní příbuzní mě začali obcházet obloukem. Lidé ve vsi si šeptali: „Chudák Pavel, obětoval se kvůli sestře.“ Jenže já jsem se necítil jako hrdina. Cítil jsem se jako vězeň.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Novotná. „Pane Nováku, zvládáte to vůbec?“ ptala se soucitně.

„Musím,“ odpověděl jsem tvrdohlavě.

Ale Anička byla čím dál slabší. Častěji marodila, měla záchvaty pláče i vzteku. Jednou v noci jsem ji našel na zemi v koupelně – spadla z vozíku a nemohla vstát. Držel jsem ji v náručí a brečel s ní.

Začal jsem být podrážděný. Křičel jsem na ni kvůli maličkostem. „Proč jsi zase rozlila čaj? Proč nemůžeš být aspoň chvíli v klidu?“ Pak jsem si to vyčítal a omlouval se jí.

Jednoho večera přišel Tomáš bez ohlášení. „Pavle, tohle už nemá smysl,“ řekl tvrdě. „Anička potřebuje odbornou péči. Ty potřebuješ žít.“

„Já žiju!“ zařval jsem zoufale.

„Nežiješ! Jen přežíváš! Kvůli čemu? Kvůli baráku?“

Ta slova mě zasáhla jako facka.

Začali jsme se hádat. Křik probudil Aničku a ona začala hystericky plakat. Tomáš odešel prásknutím dveří.

Od té doby už nepřišel.

Jednoho rána jsem našel Aničku v posteli bez dechu. Záchranka přijela pozdě. Lékařka mě objala: „Udělali jste pro ni maximum.“ Ale já věděl, že jsem selhal.

Dům byl najednou prázdný a tichý. Chodil jsem po místnostech a slyšel ozvěnu hádek i smíchu z dětství. Tomáš mi napsal dopis: „Odpusť mi všechno. Snad najdeš klid.“

Ale klid nepřišel.

Teď tu ležím na pohovce v obýváku, kde kdysi voněla mámina bábovka a kde jsme s Aničkou zpívali koledy o Vánocích. Dívám se na popraskaný strop a ptám se sám sebe: Stál ten dům za to? Nebo jsem měl raději pustit všechno – i slib?

Co byste udělali vy? Je možné odpustit si vlastní slabost? Nebo je rodina někdy opravdu jen prokletím?