Snídaně pro bezdomovce – Dvanáct nečekaných hostů na mé svatbě

„Proč tu zase stojíš? Už jsem ti řekla, že dneska nemám čas!“ vyštěkla na mě máma, když jsem v ruce držela dva rohlíky a kelímek s teplým čajem. Bylo půl sedmé ráno a já už stála ve dveřích našeho bytu na Žižkově, připravená vyrazit do práce. Ale ještě předtím jsem musela splnit svůj každodenní rituál – donést snídani panu Františkovi, který už několik let přespával na lavičce před kostelem sv. Prokopa.

„Mami, prosím tě, vždyť je to jen chvilka. On na mě čeká,“ odpověděla jsem tiše a snažila se nevnímat její podrážděný pohled. Věděla jsem, že jí vadí, že se zabývám „těmi lidmi“, jak říkala. Prý bych měla myslet na sebe, na svou budoucnost, na svatbu, která mě čeká za pár týdnů.

Ale já nemohla jinak. Pan František byl pro mě víc než jen bezdomovec. Byl to člověk, který mi každý den připomínal, že svět není černobílý. Někdy jsme si povídali o jeho dětství v Plzni, jindy jen mlčky seděli vedle sebe a pozorovali ranní Prahu. Nikdy si o nic neřekl. Nikdy mě neprosil.

Ten den jsem mu podala rohlíky a čaj. „Děkuju vám, slečno Kláro,“ usmál se na mě svými zkaženými zuby. „Dneska je krásný den.“

„To je, Františku,“ odpověděla jsem a v duchu si přála, aby měl pravdu.

O pár týdnů později jsem stála před oltářem v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. Vedle mě můj nastávající, Honza, nervózně přešlapoval a v lavicích seděla celá naše rodina – máma s tátou, babička z Moravy, Honzovi rodiče a pár kamarádů ze školy. Všechno bylo dokonalé. Až příliš dokonalé.

Když farář začal číst slova o lásce a věrnosti, ozvaly se najednou kroky a šum u vchodu do kostela. Otočila jsem se a uviděla dvanáct lidí – muže i ženy různých věků, oblečených do starých kabátů a šálů. Někteří měli batohy, jiní igelitky. Všichni vypadali unaveně a nejistí.

V čele stál pan František.

„Promiňte,“ řekl hlasitěji, než bylo v kostele zvykem. „My… my jsme přišli poděkovat.“

Všichni hosté se otočili a začali si šeptat. Máma se na mě podívala pohledem, který říkal: Vidíš? Tohle je výsledek tvého soucitu.

František pokračoval: „Slečna Klára nám celé roky nosila snídani. Nejen mně, ale i dalším lidem bez domova. Nikdy nás nesoudila. Nikdy nás neodmítla.“

Jedna z žen za ním začala plakat. „Díky ní jsem přežila zimu,“ zašeptala.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Honza mě chytil za ruku a pevně ji stiskl.

Farář chvíli mlčel a pak řekl: „Tohle je skutečný příklad lásky k bližnímu.“

František vytáhl z kapsy malou krabičku zabalenou do novinového papíru. „Nemáme peníze na dary,“ řekl omluvně. „Ale každý z nás vám něco přinesl.“

V krabičce byly drobnosti – starý knoflík, malovaný kamínek, ručně vyřezávaný křížek ze dřeva, pohlednice s nápisem „Myslíme na tebe“. Každý předmět měl svůj příběh.

„Tohle je všechno, co máme,“ dodal František tiše.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Rozplakala jsem se – ne studem nebo smutkem, ale dojetím. Uvědomila jsem si, že tohle je ten největší svatební dar, jaký jsem mohla dostat.

Máma vstala a chtěla něco říct, ale táta ji zastavil pohledem. Honzova maminka se rozplakala taky.

Po obřadu jsme s Honzou pozvali všechny dvanáct hostů ke svatební tabuli. Někteří hosté byli nejdřív v rozpacích, ale nakonec se všichni dali do řeči. Jeden z mužů vyprávěl o tom, jak přišel o práci v továrně v Kolíně a skončil na ulici. Jiná paní mluvila o tom, jak ji rodina vyhodila kvůli dluhům.

Večer jsme seděli venku před kostelem a já poslouchala smích i slzy lidí kolem sebe. Uvědomila jsem si, že moje dobrota nebyla nikdy zbytečná – i když mi to máma často vyčítala.

Když jsme se s Honzou loučili s posledními hosty, František mi podal ruku: „Děkuju vám za všechno. Dneska jste nám ukázala, že jsme pořád lidi.“

Doma mi máma řekla: „Kláro, možná jsem ti křivdila.“

A já? Seděla jsem u okna a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem: Kolik dobra kolem sebe přehlížíme jen proto, že máme strach nebo předsudky? A co kdybychom každý den udělali aspoň jeden malý dobrý skutek – změnil by se svět?