Srdce větší než strach: Jak jsem se přes noc stala mámou šesti dětí

„Jano, prosím tě, otevři! Je to naléhavé!“ ozývalo se zoufalé bušení na dveře. Byla hluboká noc, venku pršelo a já se třásla nejen zimou, ale i strachem. Když jsem otevřela, stála tam sousedka paní Novotná, celá promočená a s očima plnýma slz. „Pepa… Pepa je mrtvý. Děti jsou samy doma. Prosím, pojď se mnou.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek. Pepa byl můj soused, vdovec, který vychovával šest dětí. Vždycky jsme si pomáhali, ale nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu stát před takovou volbou. Oblékla jsem si kabát a běžela za paní Novotnou do jejich domu. V kuchyni sedělo šest dětí – nejstarší Klára měla sotva patnáct, nejmladší Honzík teprve tři roky. Všichni plakali, drželi se za ruce a hledali v očích dospělých odpovědi na otázky, které nikdo z nás nedokázal vyslovit.

„Jano, co budeme dělat?“ zeptala se mě Klára tiše. V tu chvíli jsem pochopila, že už není cesty zpět. „Nebojte se,“ řekla jsem a objala je všechny najednou. „Teď jste u mě doma.“

Ten večer jsem volala svému manželovi Petrovi, který byl zrovna na služební cestě v Brně. „Petře, musíme si promluvit. Přijala jsem k nám Pepovy děti.“ Na druhém konci bylo dlouhé ticho. „Jano… to je šest dětí! Máme přece svoje dvě… Jak to zvládneme?“

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale nemůžu je tu nechat.“

První týdny byly jako zlý sen. Najednou jsem měla doma osm dětí – osm různých povah, osm různých potřeb a osm různých smutků. Nejmladší Honzík se každou noc budil s pláčem a volal tatínka. Klára se snažila být silná pro ostatní, ale večer potají brečela do polštáře. Moje vlastní děti, Terezka a Matěj, byli zmatení a žárlili na pozornost, kterou jsem musela věnovat novým sourozencům.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Dvořáková. „Paní Janová, víte, co to znamená? Pěstounská péče není jen o lásce. Je to papírování, kontroly, odpovědnost…“

„Vím,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale co mám dělat? Nechci je rozdělit.“

Petr byl zpočátku proti. „Jano, vždyť nemáme dost peněz ani prostoru! Co škola? Co kroužky? Co naše vlastní děti?“ Každý večer jsme se hádali. Já brečela v koupelně, on mlčel u televize. Děti to cítily a napětí v domě by se dalo krájet.

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně. „Paní Jano… můžu vám říkat mami?“ Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a slzy mi tekly po tvářích. „Samozřejmě, Klárko.“

Začaly se dít malé zázraky. Honzík poprvé usnul bez pláče, když mu Terezka četla pohádku. Matěj naučil Pepíka jezdit na kole. Petr začal opravovat starý pokoj v podkroví, aby měly děti víc místa.

Ale nebylo to jen růžové. Sousedi začali šeptat: „To je ta Janová, co si vzala šest cizích dětí…“ Někteří mi nosili buchty a polévky, jiní mě pomlouvali na poště i v obchodě. „Proč to děláš?“ ptala se mě máma. „Vždyť si zničíš život!“

Jednoho dne přišel dopis od soudu: „Žádost o svěření dětí do pěstounské péče byla schválena.“ Seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela štěstím i strachem zároveň.

Dny plynuly a my jsme se učili být rodinou. Každý měl své místo u stolu i v srdci. Byly hádky o koupelnu i o poslední kousek bábovky, ale byly i společné výlety na Sněžku a večery u pohádek.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Petr řekl: „Jsem na tebe pyšný, Jano.“ Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že jsme to zvládli spolu.

Ale někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Mám právo rozhodovat o tolika osudech? Co když jednou selžu?

A vy… co byste udělali na mém místě? Má láska opravdu sílu změnit svět jednoho dítěte – nebo šesti?