Srdcervoucí vzkaz z nebe: Objev na zahradě v Českých Budějovicích

„Tati, pojď se podívat! Něco je v keři!“ volala na mě dcera Anička, zatímco jsem se snažil v dešti opravit starý plot. Její hlas byl naléhavý, skoro až vystrašený. Přiběhl jsem k ní a uviděl, jak se mezi větvemi šeříku zachytil modrý balónek. Na provázku visel zmuchlaný papírek. „To je asi od někoho z vedlejší školy,“ mávl jsem rukou, ale Anička už papírek rozbalovala.

„Tati, přečti to,“ zašeptala a podala mi vzkaz. Sklonil jsem se a četl nahlas: „Milý neznámý, jestli tohle najdeš, věz, že mi moc chybí můj táta. Odpusť mu, pokud můžeš. Všichni děláme chyby. Sára.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem měl pocit, že ten vzkaz je určený přímo mně. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky na mého vlastního otce, kterého jsem už roky neviděl. Odešel od nás, když mi bylo deset, a já mu to nikdy neodpustil. Vždycky jsem tvrdil, že mě to nezajímá, že je mi lhostejný. Ale teď, když jsem držel ten papírek v ruce, cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„Tati, proč pláčeš?“ zeptala se Anička tiše a objala mě kolem pasu. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Jak vysvětlit osmileté holčičce, že i dospělí mají někdy zlomené srdce? „To nic, jen… ten vzkaz je moc smutný,“ odpověděl jsem nakonec.

Celý den jsem byl jako tělo bez duše. Manželka Jana si toho všimla hned po příchodu z práce. „Co se stalo?“ ptala se u večeře. „Nic,“ zalhal jsem a zabořil pohled do talíře. Ale večer, když děti usnuly, vytáhla ze mě pravdu.

„Víš, že bychom měli být upřímní,“ řekla tiše a pohladila mě po ruce. „Možná bys měl tátu zkusit najít.“

Zamračil jsem se. „Po tolika letech? On nás opustil! Nikdy se ani neozval.“

Jana pokrčila rameny: „A co když čeká na to, až uděláš první krok? Ten vzkaz… třeba je to znamení.“

Celou noc jsem nespal. Přemítal jsem o tom, jaký jsem vlastně otec já sám. Snažím se být lepší než ten můj – chodím na Aniččiny besídky, pomáhám synovi Matějovi s úkoly, nikdy bych je neopustil. Ale opravdu jim dávám všechno? Nebo jen utíkám před vlastní minulostí?

Ráno jsem šel s Aničkou do školy a cestou jsme potkali sousedku paní Novotnou. „Slyšela jsem o tom balónku,“ usmála se smutně. „Moje dcera taky posílala vzkaz do nebe, když jí umřel dědeček.“

Zastavil jsem se a najednou měl potřebu mluvit. „Paní Novotná, myslíte, že má cenu hledat někoho, kdo vás zklamal?“

Podívala se na mě dlouze: „Každý máme své důvody. Někdy stačí jen odpustit – kvůli sobě.“

Ten den jsem poprvé po letech vyhledal otce na internetu. Našel jsem jeho jméno v databázi obyvatel v Plzni. Dlouho jsem váhal, ale nakonec napsal stručný e-mail: „Tati, našel jsem vzkaz od cizí holčičky a přimělo mě to na tebe myslet. Jestli chceš, ozvi se.“

Odpověď přišla až za týden. Byla krátká: „Jsem rád, že ses ozval. Omlouvám se za všechno. Můžeme se sejít?“

Srdce mi bušilo jako splašené. Nevěděl jsem, jestli mám radost nebo strach. Když jsem to řekl Janě, objala mě: „Jdi tam. Kvůli sobě i dětem.“

Cesta do Plzně byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když bude nemocný? Co když mě odmítne? Co když zjistím, že ho vlastně nenávidím?

Sešli jsme se v malé kavárně u nádraží. Otec zestárl, měl šedivé vlasy a unavené oči. Když mě uviděl, rozplakal se.

„Promiň,“ zašeptal hned ve dveřích.

Seděli jsme spolu dvě hodiny a povídali si o všem možném – o dětství, o tom, proč odešel (prý už nemohl dál žít s mámou), o tom, jak ho to mrzí.

Když jsem odcházel zpátky na vlak, cítil jsem zvláštní klid. Neodčinil jsem minulost, ale aspoň jsem ji přestal nenávidět.

Doma na mě čekala Anička s balónkem v ruce: „Tati, pošleme taky nějaký vzkaz do nebe?“

Usmál jsem se a pohladil ji po vlasech: „Možná bychom měli poslat poděkování za druhou šanci.“

A tak přemýšlím – kolik z nás nosí v sobě staré křivdy a čeká na znamení? Máme odvahu odpustit těm, kteří nám ublížili? Co byste udělali vy?