Stíny minulosti: Pomoc, která změnila všechno

„Prosím vás, pomozte mi…“ zaslechla jsem slabý hlas, když jsem spěchala po mokrém chodníku v Karlíně. Lidé kolem mě se ani neohlédli, jen zrychlili krok, aby unikli dešti. Zastavila jsem se a podívala na starší ženu, která seděla na zemi, ruce odřené, kabát promočený. Bez váhání jsem k ní přiběhla a podala jí ruku.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se a snažila se jí pomoci vstát. „Můžu vám nějak pomoct? Zavolat někoho?“

Zamrkala na mě unavenýma očima. „Děkuju… jen jsem uklouzla. Už je to v pořádku.“

Pomohla jsem jí na nohy a nabídla rámě. „Pojďte, aspoň vás odvedu pod střechu.“

Když jsme došly k nedaleké zastávce tramvaje, žena se na mě podívala s vděčností. „Jste moc hodná. Dnes už to není běžné.“

Usmála jsem se a popřála jí hezký den. Její tvář mi připadala povědomá, ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost. Spěchala jsem do práce, kde mě čekala šéfová s nekonečným seznamem úkolů.

Celý den jsem na tu ženu myslela. Něco ve mně zůstalo neklidné – její pohled, způsob jakým mi děkovala… Večer jsem o tom vyprávěla mamince u večeře.

„To je hezké, že jsi pomohla,“ řekla máma tiše a zamyšleně míchala polévku. „Lidé už si moc nepomáhají.“

„Měla jsem pocit, že ji odněkud znám,“ přiznala jsem.

Máma ztuhla. „Jak vypadala?“

Popisovala jsem její šedé vlasy, hluboké vrásky kolem očí a kabát s vyšívaným límcem. Máma zbledla.

„To nemůže být…“ zašeptala a odložila lžíci. „To musí být paní Novotná.“

Zamrazilo mě. „Kdo je paní Novotná?“

Máma se zadívala do stolu. „To je žena, která mi před lety zničila život.“

Bylo ticho, přerušované jen tikáním hodin. „Jak to myslíš?“

Máma si povzdechla a začala vyprávět příběh, který jsem nikdy neslyšela. Pracovala kdysi jako účetní v malé firmě na Smíchově. Paní Novotná byla její nadřízená – přísná, chladná žena, která ji neměla ráda. Když ve firmě došlo k finančnímu nesrovnalostem, paní Novotná svalila vinu na mou mámu. Bez důkazů, bez slitování. Máma přišla o práci i pověst. Dlouhé měsíce jsme žily z úspor, máma nemohla najít práci a já musela přestat chodit na kroužky.

„Nikdy mi to neodpustila,“ řekla máma tiše. „A já jí taky ne.“

Seděla jsem tam s hlavou plnou otázek. Pomohla jsem ženě, která nám tolik ublížila? Proč mi osud přivedl do cesty právě ji?

Další dny jsem paní Novotnou potkávala častěji – v pekárně na rohu, v tramvaji číslo 8. Vždycky se na mě usmála a pozdravila mě jménem.

Jednou mě zastavila: „Slečno Martino, mohla bych vás pozvat na kávu? Ráda bych vám něco řekla.“

Souhlasila jsem, i když ve mně bojovaly protichůdné pocity. Sešly jsme se v malé kavárně u Invalidovny. Paní Novotná byla nervózní.

„Vím, kdo jste,“ začala tiše. „A vím, kdo je vaše maminka.“

Ztuhla jsem. „Proč jste mi to neřekla?“

Sklopila oči. „Neměla jsem odvahu. Chtěla jsem vám poděkovat za pomoc… a zároveň se omluvit za to, co jsem udělala vaší rodině.“

Mlčela jsem a čekala.

„Byla jsem tehdy zbabělá,“ pokračovala paní Novotná. „Bála jsem se o svou pozici a obětovala vaši maminku. Vím, že to nezměním… ale chtěla bych to aspoň napravit.“

Cítila jsem vztek i soucit zároveň. Viděla jsem před sebou zlomenou ženu, která si nese tíhu viny celý život.

„Moje máma kvůli vám trpěla,“ řekla jsem tiše.

Přikývla: „Vím to. A nikdy si to neodpustím.“

Nabídla mi obálku s penězi – prý jako omluvu. Odmítla jsem ji.

„Tohle nejde koupit,“ řekla jsem tvrdě.

Paní Novotná se rozplakala.

Když jsem přišla domů, vyprávěla jsem všechno mámě. Dlouho mlčela a pak řekla: „Někdy je těžší odpustit než nenávidět.“

Celé týdny jsem o tom přemýšlela. Potkávala jsem paní Novotnou dál – někdy jsme si jen kývly hlavou, jindy prohodily pár slov o počasí nebo o tom, jak mizerná je pražská doprava.

Jednoho dne mi přišel dopis – krátký vzkaz: „Děkuji za vaši laskavost i za pravdu. Odpustit si musím hlavně sama sobě.“

Stála jsem u okna a dívala se na déšť stékající po skle. Přemýšlela jsem: Je možné opravdu odpustit někomu, kdo nám tolik ublížil? A co když tím nejvíc osvobodíme sami sebe?