Strýčku Karle, měl bys tu být pro svou neteř

„Strýčku Karle, můžu k tobě dneska přijít? Potřebuju si s někým promluvit…“ zněl její hlas v telefonu tiše, skoro zlomeně. Venku pršelo a já měl v plánu jen pustit si zprávy a dát si pivo, ale když volala Anička, nikdy jsem neodmítl. „Jasně, Aničko, přijď kdykoliv. Udělám ti čaj,“ odpověděl jsem a snažil se znít veseleji, než jsem se cítil.

Když přišla, byla celá promočená a třásla se. „Děje se něco doma?“ zeptal jsem se hned mezi dveřmi. Jen zavrtěla hlavou a rozplakala se. Objímal jsem ji v předsíni a cítil, jak mi srdce buší až v krku. Anička byla vždycky silná holka, nikdy si nestěžovala. To, že teď brečí u mě doma, znamenalo, že je zle.

Sedli jsme si do kuchyně, kde to vonělo po čerstvém čaji a mokrých šatech. „Strýčku… já už to doma nezvládám,“ začala mezi vzlyky. „Táta zase začal pít. Máma je pořád v práci a já… já mám pocit, že jsem na všechno sama.“

Zamrazilo mě. Můj bratr Petr měl s alkoholem problémy už dřív, ale všichni jsme doufali, že to má za sebou. „A mluvilas s mámou?“ zeptal jsem se opatrně.

„Máma jen řekne, že musíme být silní. Ale já už nemůžu být silná pořád! Každý den čekám, jestli táta přijde domů střízlivý nebo ne…“

Vzpomněl jsem si na naše dětství s Petrem. Na tátu, který taky pil. Na mámu, která všechno držela pohromadě, dokud to šlo. A na mě, jak jsem utíkal k sousedům nebo do lesa, jen abych nemusel být doma.

„Víš co,“ řekl jsem po chvíli ticha, „zůstaneš dneska u mě. Zavolám tvé mámě, že jsi v pořádku.“

Anička jen přikývla a poprvé za celý večer se trochu usmála. „Děkuju.“

Večer jsme seděli u stolu a povídali si o škole, o jejích kamarádech, o tom, jak by chtěla studovat psychologii. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem viděl v jejích očích jiskru.

Když šla spát, seděl jsem ještě dlouho v kuchyni a přemýšlel. Měl bych něco udělat? Zavolat Petrovi? Nebo jeho ženě? Nebo snad sociálce? Ale co když tím všechno zhorším?

Ráno jsem Aničce udělal snídani a odvezl ji do školy. Po cestě mlčela, ale na rozloučenou mě pevně objala.

Od té doby chodila častěji. Někdy jen na čaj a kus řeči, jindy zůstala přes noc. Petr mi jednou volal: „Hele, co ti ta Anička pořád visí na krku? Máš snad pocit, že ji vychovávám špatně?“ Jeho hlas byl podrážděný a já poznal ten tón – pil.

„Nejde o to, že bys ji vychovával špatně,“ řekl jsem opatrně. „Ale možná by sis měl s ní promluvit. Má pocit, že je na všechno sama.“

„A ty mi budeš radit? Ty, co jsi nikdy neměl děti?“ vyštěkl do telefonu a zavěsil.

Bylo mi z toho těžko. Vždycky jsme s bratrem měli složitý vztah – on byl ten starší, úspěšnější, já ten věčný outsider. Ale teď šlo o Aničku.

Jednou večer přišla Anička celá rozrušená: „Strýčku… táta dneska rozbil mámě telefon. Křičel na ni… Já už tam nechci být.“

Objal jsem ji a rozhodl se: „Zůstaneš u mě tak dlouho, jak budeš chtít.“

Dny plynuly a situace doma se nelepšila. Volal jsem její mámě – byla zoufalá: „Nevím už co dělat, Karle… Petr je jiný člověk.“

Začal jsem hledat pomoc – volal jsem na linku bezpečí, hledal kontakty na krizová centra. Všude mi říkali totéž: pokud je ohrožená Anička nebo její máma, musí to řešit policie nebo sociálka.

Jednoho dne přišla Anička domů s modřinou na ruce. „To nic není,“ tvrdila. Ale já věděl své.

Rozhodl jsem se jednat. Zavolal jsem na sociálku a popsal situaci. Měl jsem strach – co když mi Petr už nikdy neodpustí? Co když tím rodinu úplně rozbiju?

Sociální pracovnice přijela ještě ten den. Petr zuřil: „Ty zrádče! Tohle je tvoje vina!“ křičel na mě před celou ulicí.

Ale Anička mi večer řekla: „Děkuju ti, strýčku… Konečně mám pocit, že někdo stojí při mně.“

Petr musel nastoupit léčbu a Anička s mámou zůstaly nějaký čas u mě. Bylo to těžké období – hádky, slzy i výčitky. Ale postupně jsme si začali věřit.

Dnes je Anička už dospělá a studuje psychologii na Karlově univerzitě. S Petrem se vídáme občas – stále je to složité, ale aspoň už nepije.

Někdy přemýšlím: Udělal jsem správně? Měl jsem právo zasahovat do cizí rodiny? Nebo je rodina právě o tom stát při sobě i ve chvílích, kdy je to nejtěžší?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo chránit dítě i za cenu rozbití rodiny?