Svatba mé sestry, babiččiny slzy a já uprostřed: Jak najít cestu ke štěstí?

„Jano, já už tady asi nemám co dělat…“ Babička sedí shrbená na pohovce v mém malém bytě na Žižkově, ruce složené v klíně, oči plné slz. Venku prší, kapky bubnují na parapet a v kuchyni voní káva, kterou už nikdo nechce pít. V tu chvíli mi vibruje telefon – Petra. „Jani, prosím tě, můžu u tebe zůstat aspoň měsíc? S Martinem nám zrušili podnájem a svatba je za rohem. Už fakt nevím, kam jinam.“

Stojím mezi dvěma světy. Babička, která mě vychovala po smrti mámy, a Petra, moje mladší sestra, která vždycky všechno zvládla sama – až doteď. V hlavě mi hučí: Jak mám vybrat mezi rodinou a rodinou?

„Babičko, prosím tě, neříkej to tak. Vždyť víš, že tě tu chci.“

„Ale já už jsem stará, Janičko. Mladí mají svůj život. Já jen nechci být na obtíž.“

Z kuchyně slyším šramot – babička si balí tašku. „Kam jdeš?“ ptám se zoufale.

„Jen na chvíli ven… projdu se.“ Ale vím, že to není pravda. Babička nikdy nechodí ven v dešti. Chce mi dát prostor. Chce zmizet.

Telefon znovu zvoní. Petra je netrpělivá: „Tak co? Můžu přijít dneska večer? Martin je úplně na dně, já taky…“

„Petro, víš, že tu bydlí babička…“

„No a? Vždyť je to jen na chvíli! Vždyť je to tvoje rodina! Nebo ti na mně nezáleží?“

Slova mě bodají do srdce. Jsem rozpolcená. Vzpomínám si na dětství – jak jsme s Petrou běhaly po zahradě u babičky v Kladně, jak nám vařila krupicovou kaši a hladila nás po vlasech, když jsme plakaly kvůli rozbitému kolenu nebo prvnímu zklamání v lásce.

Teď jsme dospělé a všechno je jinak. Táta žije s novou ženou v Brně a o nás se moc nezajímá. Máma už dávno není. Zůstaly jsme tři ženy – každá jiná, každá sama.

Večer sedíme s babičkou u stolu. Mlčíme. „Jano,“ řekne tiše, „já bych mohla jít do domova důchodců. Paní Nováková říkala, že tam mají volno…“

„Ne! To neříkej! Já tě tady chci!“ vyhrknu a cítím, jak se mi derou slzy do očí.

„Ale tvoje sestra tě potřebuje víc než já. Já už jsem si svůj život prožila.“

V tu chvíli mi dochází, že babička se obětuje pro nás všechny. Ale proč musí být vždycky někdo ten, kdo ustoupí?

Druhý den přijde Petra s kufrem a Martinem v patách. Vypadají unaveně a vystresovaně. „Ahoj babi,“ řekne Petra rozpačitě.

Babička vstane a usměje se: „Ahoj Petro. Ráda tě vidím.“

Napětí by se dalo krájet. Martin si sedne na gauč a začne si prohlížet mobil. Petra mě zatahá za rukáv: „Jani, fakt děkuju…“

Večer je byt plný ticha a nevyřčených slov. Babička si jde lehnout brzy. Slyším ji tiše plakat za zavřenými dveřmi.

Petra si stěžuje: „Martin je na nervy, pořád řeší práci… Já mám pocit, že se všechno hroutí.“

„A co babička?“ zeptám se opatrně.

„No tak je tady s náma, ne? Aspoň nebude sama.“

Ale já vím, že to není pravda. Babička je sama i mezi námi.

Další dny jsou jako zlý sen. Ráno spěchám do práce do kanceláře na Vinohradech, večer vařím večeři pro čtyři lidi v kuchyni pro dva. Babička se snaží nebýt na obtíž – myje nádobí, skládá prádlo, ale Petra ji přehlíží. Martin je většinou zavřený v pokoji s notebookem.

Jednou večer najdu babičku na balkoně s fotkou dědy v ruce. „Víš, Janičko,“ šeptá, „já už bych chtěla za ním…“

Objímám ji a brečím s ní.

Petra mezitím plánuje svatbu – šaty z půjčovny v Nuslích, hostina v restauraci U Tří růží. Ale doma je dusno.

Jednoho dne přijde domů dopis – domov důchodců má volné místo. Babička se na mě podívá: „Mám jít?“

Nevím, co říct. Chci ji mít u sebe, ale vidím její smutek i Petřinu netrpělivost.

Večer svolám rodinnou poradu.

„Musíme si promluvit,“ začnu nejistě.

Petra protočí oči: „Zase?“

„Babička dostala nabídku z domova důchodců… Ale já nechci, aby šla pryč jen proto, že my máme problémy.“

Martin pokrčí rameny: „Je to její rozhodnutí.“

Babička mlčí.

„Petro,“ obrátím se na sestru, „co kdyby jste s Martinem našli něco krátkodobého? Nebo šli k Martinovým rodičům?“

Petra vybuchne: „Ty mě chceš vyhodit? Po všem tom stresu?“

„Nechci vyhodit nikoho! Jen nechci přijít o babičku…“

Následuje hádka plná výčitek a slz.

Nakonec babička rozhodne za nás všechny: „Já půjdu do domova důchodců. Vy potřebujete prostor pro nový začátek.“

Druhý den balí kufr. Pomáhám jí a cítím se jako zrádkyně.

Když odchází, obejme mě pevně: „Neboj se o mě, Janičko. Já to zvládnu.“

Zůstávám stát ve dveřích prázdného bytu a cítím jen prázdno.

Petra plánuje svatbu dál, ale já mám pocit, že jsme něco nenávratně ztratily.

Dnes večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala jsem správnou věc? Je možné udělat všechny šťastné? Nebo musí někdo vždycky ustoupit?