Tajemství, které roztrhlo naši rodinu – Jedna zima, jedna prosba, jedna lež

„Můžeš mi, prosím, půjčit peníze na topení? Jinak nám to odpojí.“ Mámin hlas se třásl, když mi to říkala, a já jsem cítil, jak mi v hrudi narůstá úzkost. Byla zima, venku padal sníh a v našem panelákovém bytě v Ostravě bylo chladno i přes zapnuté radiátory. Nikdy jsem neviděl mámu tak zlomenou.

„Mami, co se děje? Vždyť jsi říkala, že máš všechno pod kontrolou,“ zeptal jsem se, ale ona jen sklopila oči a začala si nervózně pohrávat s rukávem svetru.

„To je jen na chvíli, Davide. Do příští výplaty to vrátím,“ šeptla.

Věděl jsem, že něco nesedí. Táta byl v práci na směny v huti, já studoval vysokou školu a přivydělával si na brigádě v supermarketu. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt, ale nikdy jsme nebyli v takové nouzi, aby nám hrozilo, že zmrzneme ve vlastním bytě.

Dal jsem jí peníze, ale v noci jsem nemohl spát. V hlavě mi vířily otázky. Proč máma lže? Kam mizí peníze? Druhý den jsem se rozhodl, že to zjistím.

Začal jsem prohledávat šuplíky, účty, výpisy z banky. Všude byly upomínky, nezaplacené složenky, ale něco mi nesedělo. Našel jsem i výpis z účtu, kde byly zvláštní výběry – vždy v pátek, vždy stejná částka.

Když jsem se mámy přímo zeptal, rozplakala se. „Davide, já… já jsem ti to nechtěla říct. Nechtěla jsem, abys měl o mě strach.“

„Mami, co se děje? Máš dluhy? Hazarduješ? Nebo tě někdo vydírá?“

„Ne, nic takového…“ zaváhala. „Je to kvůli tvému bratrovi.“

Ztuhl jsem. Můj starší bratr Petr před dvěma lety odešel z domu po hádce s tátou. Od té doby jsme o něm skoro neslyšeli. Máma mi mezi vzlyky vysvětlila, že Petr ji pravidelně žádá o peníze. Prý je v Praze, nemá práci, nemá kde bydlet. Máma mu posílá, co může, a proto nemá na účty.

„A táta to ví?“

„Ne, nesmí se to dozvědět. Víš, jaký je. Vyhodil by mě z domu, kdyby zjistil, že podporuju Petra po tom všem, co nám udělal.“

Byl jsem v šoku. Petr nás opustil, když jsme ho nejvíc potřebovali. Táta se s ním pohádal kvůli penězům, kvůli škole, kvůli jeho kamarádům. Máma se snažila držet rodinu pohromadě, ale teď jsem viděl, že se jí to nedaří.

Celý den jsem chodil jako tělo bez duše. Večer přišel táta z práce, unavený, špinavý, a hned se ptal, proč je doma takové ticho. Máma se snažila chovat normálně, ale já jsem to už nevydržel.

„Tati, musíme si promluvit.“

Táta se na mě podíval, jako bych mu právě oznámil, že umřel pes. „Co se děje?“

„Máma posílá peníze Petrovi. Proto nemáme na účty.“

V tu chvíli se všechno zlomilo. Táta začal křičet, máma brečela, já jsem stál mezi nimi a nevěděl, koho mám chránit. „Po tom všem, co nám udělal? Po tom, jak mě okradl a utekl? A ty mu ještě posíláš peníze?“ řval táta.

„Je to můj syn! Nemůžu ho nechat na ulici!“

„A co my? Co já? Co David?“

Bylo to, jako by se celá rodina rozpadla během jedné minuty. Táta odešel z bytu, práskl dveřmi. Máma se složila na gauč a já jsem jen seděl a díval se na ni.

Další dny byly peklo. Táta s mámou spolu nemluvili, doma byla zima, protože jsme šetřili na topení. Já jsem se snažil mámu přesvědčit, aby Petrovi přestala posílat peníze, ale ona jen opakovala: „Je to můj syn, Davide. Ty to jednou pochopíš.“

Začal jsem Petrovi psát. Neodpovídal. Nakonec jsem ho našel přes kamaráda na Facebooku. Psal jsem mu dlouhou zprávu, že máma kvůli němu trpí, že doma je všechno špatně. Odpověděl mi až po týdnu: „Nemám jinou možnost. Máma je jediná, kdo mi pomůže.“

Cítil jsem vztek, ale i lítost. Petr byl můj bratr, ale zradil nás všechny. Máma byla mezi dvěma ohni. Táta se uzavřel do sebe, přestal s námi mluvit. Já jsem měl pocit, že jsem přišel o rodinu.

Jednoho večera jsem přišel domů a našel mámu sedět v kuchyni s dopisem v ruce. „Petr mi napsal, že už ode mě nic nechce. Prý se o sebe postará sám.“

Máma brečela, ale zároveň se jí ulevilo. Táta se po týdnu vrátil domů, ale už nic nebylo jako dřív. Důvěra byla pryč. Každý žil ve svém světě.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S mámou jsme si blíž, ale mezi ní a tátou je ticho. Petr se už neozval. Někdy si říkám, jestli jsme mohli udělat něco jinak. Jestli je rodina opravdu silnější než tajemství a lži.

Možná to nikdy nezjistím. Ale ptám se vás: Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec rodina slepit, když ji roztrhne tajemství?