Telefon, který všechno změnil: Eva a stíny pravdy

„Evo, musíš okamžitě přijet do nemocnice. Petr měl vážnou nehodu.“ Hlas na druhém konci linky byl cizí, ale naléhavý. V tu chvíli jsem pustila hrnek s čajem na zem, porcelán se roztříštil o dlažbu a já jen zírala na rozlitou tekutinu, která se pomalu vpíjela do spár. V hlavě mi hučelo. Petr? Nehoda? Vždyť měl být na služební cestě v Brně!

Oblékla jsem si první věc, co mi přišla pod ruku, a vyběhla do deště. Cestou v tramvaji jsem si v duchu přehrávala poslední týdny. Petr byl poslední dobou odtažitý, často odjížděl na „pracovní schůzky“, vracel se pozdě a jeho telefon byl najednou plný nových zámků. Snažila jsem se to neřešit – vždyť jsme spolu už deset let, máme dceru Aničku, všechno přece musí být v pořádku. Nebo ne?

V nemocnici mě přivítal lékař s vážným výrazem. „Pan Novotný je stabilizovaný, ale měl štěstí. Můžete za ním na chvíli.“ Prošla jsem dlouhou chodbou, kde to páchlo dezinfekcí a strachem. Když jsem vešla do pokoje, Petr ležel bledý na posteli, oči zavřené. Vedle něj seděla žena – mladá, krásná, s dlouhými tmavými vlasy. Když mě uviděla, zvedla se a rychle odešla.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se tiše, když Petr otevřel oči.

„To… to je jen kolegyně z práce,“ zamumlal a odvrátil pohled.

Něco ve mně prasklo. „Petře, proč jsi nebyl v Brně? Co se děje?“

Mlčel. V očích měl strach i lítost. „Evo… já ti musím něco říct.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vběhla ta žena – tentokrát s malým chlapcem za ruku. „Petře, musíme si promluvit…“ zarazila se, když mě uviděla.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem.

Žena se na mě podívala s bolestí v očích. „Jsem Lenka. A tohle je Tomáš… Petr je jeho otec.“

Zamrazilo mě. Svět se mi rozpadl pod rukama. „To není možné…“ zašeptala jsem.

Petr začal plakat. „Evo, promiň mi to… Nechtěl jsem ti ublížit. Bylo to jen jednou… Lenka pracovala v naší firmě, stalo se to před čtyřmi lety… Já nevěděl, jak ti to říct.“

Stála jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi běžely obrazy našeho života – svatba na zámku v Hluboké, první společný byt v Nuslích, Aniččiny první krůčky… A teď tohle.

Lenka se rozplakala a objala Tomáše. „Já už nemohla dál lhát. Petr slíbil, že ti to řekne…“

V tu chvíli vešel do pokoje můj tchán, pan Novotný starší. „Co se tu děje?“ zeptal se přísně.

„Tati… já mám syna s Lenkou,“ řekl Petr tiše.

Tchán zbledl a posadil se na židli. „Tohle jsi nám udělal? Tvoje matka by se obracela v hrobě!“

Všichni jsme mlčeli. Venku bubnoval déšť do oken a já měla pocit, že se dusím.

Po chvíli jsem odešla na chodbu. Opřela jsem se o studenou zeď a rozbrečela se. Vzpomněla jsem si na Aničku – co jí řeknu? Jak jí vysvětlím, že má brášku? Že její táta není tím, kým jsem si myslela?

Do nemocnice za mnou přišla moje sestra Jana. Objala mě a šeptala: „Evičko, zvládneš to. Jsi silná.“

Ale já si tím nebyla jistá.

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl v nemocnici, já doma s Aničkou a hlavou mi vířily otázky: Mám mu odpustit? Máme zůstat spolu kvůli dítěti? Nebo je lepší odejít?

Jednou večer přišla Lenka ke mně domů. Přinesla mi dopis od Petra. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu.

„Evo, já vím, že mě nenávidíš,“ začala Lenka tiše. „Ale Tomáš potřebuje tátu. A Anička má právo vědět pravdu.“

Dlouho jsme mlčely. Pak jsem jí podala ruku. „Nejde o nás dvě… jde o děti.“

Když Petr přišel z nemocnice domů, sedli jsme si všichni čtyři – já, on, Anička a Tomáš – ke stolu. Bylo to trapné a bolestivé, ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Možná je rodina něco jiného, než jsem si myslela. Možná je to o odpuštění a odvaze říct pravdu.

Ale stále si kladu otázku: Dá se vůbec odpustit taková zrada? A co byste udělali vy na mém místě?