Těsně před propastí: Jak sousedka zachránila paní Věru před vlastní rodinou

„Mami, podepiš to, je to jen formalita. Vždyť víš, že bych ti nikdy neublížila!“ slyšela jsem hlas své dcery Jany, zatímco mi podávala pero a předkládala stoh papírů. Její manžel Petr stál opodál, ruce založené na prsou, a tvářil se netrpělivě. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, která něco provedla a teď čeká na trest. Ale já přece nic neprovedla. Jen jsem zestárla a zůstala sama v našem starém bytě na Žižkově.

Ještě před pár lety jsme s manželem Františkem žili klidně. On zemřel náhle, a od té doby se Jana i mladší dcera Lucie začaly objevovat častěji. Ne proto, aby mi pomohly s nákupem nebo si popovídaly. Vždycky něco potřebovaly – půjčit peníze, pohlídat děti, nebo jen tak „na skok“ pro něco z lednice. Nikdy jsem si nestěžovala. Jsou to přece moje děti.

Jenže poslední dobou se začaly dít zvláštní věci. Z účtu mi mizely peníze, i když jsem byla přesvědčená, že jsem je neutratila. Jana mi tvrdila, že jsem zapomnětlivá a že už bych měla všechno nechat na nich. „Mami, už jsi stará. Nech to na nás, my se o všechno postaráme,“ říkala často a já jí chtěla věřit.

Jednoho dne přišla Jana s Petrem a přinesli s sebou právníka. „To je pan Dvořák, pomůže nám s převodem bytu. Budeš mít klid, mami,“ usmívala se Jana, ale v očích měla něco cizího. Petr mě poplácal po rameni: „Věro, vždyť už na to nemáte sílu. My se postaráme.“

Byla jsem zmatená a vyděšená. Papíry byly dlouhé a plné slovům, kterým jsem nerozuměla. Když jsem se zeptala, co přesně podepisuji, Petr zvedl hlas: „To je jen formalita! Chceš snad skončit na ulici?“ Jana mě pohladila po ruce: „Neboj se, mami.“

V tu chvíli někdo zazvonil. Byla to paní Novotná ze sousedství. „Věro, můžu na chvilku?“ volala z chodby. Jana protočila oči: „Zase ta zvědavá bába.“ Ale já byla ráda za vyrušení.

Paní Novotná vešla dovnitř a hned si všimla napjaté atmosféry. „Dobrý den všem. Věro, potřebovala bych s tebou něco probrat ohledně schůze SVJ.“ Jana se zamračila: „Teď se to nehodí.“ Ale paní Novotná mě vzala za ruku: „Pojďte na chodbu.“

Na chodbě mi šeptla: „Věro, co se děje? Jste celá bledá.“ Rozplakala jsem se. Všechno jsem jí řekla – o penězích, o papírech i o tom strachu být sama proti vlastní rodině.

Paní Novotná mě objala: „Nesmíte nic podepisovat! Zavoláme právníka a sociálku. Tohle není v pořádku.“

Když jsme se vrátily do bytu, Jana s Petrem byli rozčilení. „Co to má znamenat? Proč tady špehuje cizí ženská?“ křičel Petr. Paní Novotná klidně odpověděla: „Jsem sousedka a mám právo vědět, jestli je tu všechno v pořádku.“

Jana začala balit papíry: „Tak my už půjdeme.“ A odešli.

Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno jsem mohla přijít o všechno – o byt, o důstojnost i o poslední zbytky důvěry v rodinu. Paní Novotná mi druhý den pomohla najít právníka a společně jsme zjistily, že Jana s Petrem už měli připravené dokumenty k převodu bytu na sebe. Kdybych podepsala, byla bych bez domova.

Lucie mi později volala: „Mami, proč jsi to neudělala? Mohli jsme byt prodat a rozdělit si peníze!“ Její hlas byl ledový. Uvědomila jsem si, že pro ně nejsem matka, ale jen majetek.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v komunitním centru a poznala nové přátele. S Janou i Lucií jsme se odcizily. Bolí to, ale aspoň vím, že už mě nikdo neoklame.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak je možné, že ti nejbližší dokážou tolik ublížit? A proč je tak těžké říct si o pomoc včas? Co byste dělali vy na mém místě?