Tiché kroky Marie: Deset let po rozvodu

„Marie, zase jdeš k té staré Stance? Copak ti nestačí, že už nejsi její snacha?“ ozval se za mnou podrážděný hlas mého muže Tomáše, když jsem si oblékala kabát. Jeho pohled byl tvrdý, plný nedůvěry. Věděla jsem, že už zase bude následovat hádka, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem jít.

„Jdu jen na chvíli. Potřebuje mě,“ odpověděla jsem tiše a vyhnula se jeho očím. Věděla jsem, že to není celá pravda. Potřebovala jsem ji stejně jako ona mě. Ale to bych Tomášovi nikdy nevysvětlila.

Venku byl sychravý listopadový večer. Listí šustilo pod nohama a já kráčela známou cestou mezi paneláky na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Každý krok mě tížil. V hlavě mi zněla slova sousedky paní Novotné: „Ta Marie je divná, pořád leze ke své bývalé tchyni. Co tam asi dělá?“ Všichni v domě už dávno věděli o mém rozvodu s Petrem a o mém novém manželství s Tomášem. Ale nikdo netušil, proč se stále vracím do bytu na druhém patře, kde žila babička Stanka.

Když jsem zazvonila, otevřela mi drobná postava s šedivými vlasy a laskavýma očima. „Maruško, pojď dál, mám pro tebe bábovku,“ usmála se Stanka a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo dojetím. Vždycky mě vítala stejně – jako vlastní dceru.

Seděly jsme spolu v kuchyni, kde voněla káva a na stole ležely staré fotografie. „Víš, Maruško,“ začala Stanka tiše, „Petra jsem dnes zase neviděla. Už měsíc se neozval.“

Sklopila jsem oči. Petr, můj bývalý muž, byl její jediný syn. Po našem rozvodu se stáhl do sebe, přestal navštěvovat matku i mě. Všichni si mysleli, že jsme se rozešli kvůli jeho nevěře, ale pravda byla mnohem složitější.

„Možná má hodně práce,“ zalhala jsem a snažila se skrýt bolest v hlase.

Stanka mě chytla za ruku. „Jsem ráda, že aspoň ty jsi zůstala. Bez tebe bych tu byla sama.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na den našeho rozvodu. Petr přišel domů opilý, hádali jsme se kvůli penězům a jeho nezájmu o rodinu. Ale to nebyl hlavní důvod našeho rozchodu. Pravda byla taková, že jsem před lety přišla o dítě – naše jediné dítě – a Petr to nikdy nedokázal přijmout. Od té doby mezi námi rostla zeď mlčení a bolesti.

Nikdy jsem nikomu neřekla, že právě Stanka byla ta jediná, kdo mě tehdy držel nad vodou. Když jsem ležela v nemocnici po potratu a Petr ani nepřišel, byla to ona, kdo mi nosil polévku a držel mě za ruku. Od té doby jsme si byly blíž než kdy dřív.

Teď jsem ale měla nový život s Tomášem. Snažila jsem se být dobrou manželkou, ale nikdy jsem mu nedokázala říct o své ztrátě ani o tom, proč potřebuji Stanku víc než vlastní matku. Tomáš byl hodný člověk, ale jeho žárlivost na minulost byla jako jedovatý had.

Jednoho dne mě Tomáš sledoval až ke Stance domů. Když vešel do bytu bez zaklepání, našel nás obě v slzách nad starou fotografií malého chlapečka – mého nenarozeného syna.

„Tak proto sem pořád chodíš?“ vybuchl Tomáš. „Kvůli němu? Kvůli Petrovi? Nebo kvůli tomu dítěti?“

Stanka se lekla a já cítila, jak se ve mně všechno láme. „Tomáši, prosím tě…“ začala jsem, ale on mě nenechal domluvit.

„Celou dobu mi lžeš! Já tady žiju s tvým stínem! Nikdy pro tebe nebudu dost dobrý!“ křičel a práskl dveřmi.

Zůstala jsem sedět vedle Stanky a obě jsme plakaly. „Maruško,“ zašeptala Stanka, „musíš mu to říct. Jinak tě ta bolest zničí.“

Ale jak říct člověku, kterého milujete, že vaše srdce patří někomu jinému? Že část vás zůstala navždy v minulosti?

Další dny byly těžké. Tomáš se mnou nemluvil a já nevěděla, jak začít rozhovor o tom nejbolestivějším místě svého života. Nakonec jsem si sedla k němu na gauč a začala vyprávět – o ztrátě dítěte, o Petrovi i o Stance.

Tomáš mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Chtěl bych ti pomoct, ale nevím jak.“

Od té doby už nikdy nezakázal mé návštěvy u Stanky. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené – jako by naše manželství bylo poznamenané stínem minulosti.

Každý den chodím ke Stance a přináším jí nákup nebo jen sedíme u čaje a mlčíme spolu. Vím, že ji jednou ztratím – stejně jako jsem ztratila tolik jiných věcí v životě.

Někdy přemýšlím: Je možné žít dál s tolika bolestmi v srdci? Nebo je lepší nechat minulost spát? Jak byste se zachovali vy na mém místě?