Ticho mých synů: Příběh matky z českého venkova

„Mami, proč pořád čekáš, že ti zavolají? Vždyť mají svoje životy,“ řekla mi jednou večer Jana, moje nejmladší dcera, když mě našla sedět u kuchyňského stolu s mobilem v ruce. Bylo už po deváté a já napjatě sledovala displej, jestli se neobjeví jméno některého z mých synů.

„Já vím, Janičko, ale… vždyť víš, jak to bývalo. Když byli malí, běhali po dvoře, smáli se a hádali o poslední koláč. Teď je tu jen ticho.“

Jana si povzdechla a sedla si naproti mně. „Mami, vždyť ti píšou aspoň na Vánoce a k narozeninám. To je víc než u některých jiných rodin.“

Ale já jsem věděla své. Vždycky jsem věřila, že rodina je všechno. Když jsme s manželem Petrem koupili tenhle starý dům na kraji vesnice, snila jsem o tom, že tu budeme všichni spolu. Děti budou jezdit na víkendy, vnoučata poběží po zahradě a já budu péct bábovku pro celou rodinu. Jenže Petr už tu není a děti… Dcery mi zůstaly. Jana bydlí ve vedlejší vesnici a Markéta v Jihlavě, ale přijíždí často. Synové? Tomáš žije v Praze, Martin v Brně a nejmladší Lukáš někde u Plzně. Všichni mají rodiny, práci, povinnosti. Ale proč mám pocit, že jsem pro ně přestala existovat?

Vzpomínám si na den, kdy Tomáš odjížděl na vysokou. Stála jsem ve dveřích a dívala se, jak nasedá do autobusu. „Neboj se, mami, budu volat,“ usmál se tehdy. První rok volal často. Pak už jen občas. A teď? Když mu zavolám já, zní vždycky trochu netrpělivě. „Mami, promiň, mám teď poradu… Zavolám později.“ Ale později už nikdy nezavolá.

Martin byl vždycky tichý. Nikdy moc nemluvil o svých pocitech. Když mu bylo patnáct, pohádali jsme se kvůli škole. Chtěla jsem pro něj to nejlepší – aby šel na gymnázium jako jeho starší bratr. On chtěl na učňák za truhláře. „Nikdy mě neposloucháš!“ křičel tehdy a zabouchl za sebou dveře. Od té doby mezi námi zůstalo něco nevyřčeného.

Lukáš byl můj benjamínek. Vždycky mě objímal a šeptal: „Mami, ty jsi nejlepší.“ Ale pak přišla puberta a s ní vzdor. Jednou přišel domů opilý a já mu dala facku. Dodnes si pamatuju ten pohled – překvapení, bolest i hněv. Od té doby jsme si nikdy pořádně nepromluvili.

Dcery jsou jiné. Markéta mi volá každý den. „Mami, jak ti je? Nechceš přijet na víkend?“ Jana mi pomáhá s nákupy a občas přespí, když má manžel noční směnu. Ale synové… Jejich ticho bolí nejvíc.

Jednou za rok se všichni sejdeme na Vánoce. Sedíme u stolu, smějeme se a vzpomínáme na staré časy. Ale pak přijde večer a já slyším jejich tlumené rozhovory v obýváku: „Hele, už bychom měli jet… Zítra vstáváme brzy.“ A najednou je dům zase prázdný.

Někdy si říkám, jestli jsem nebyla příliš přísná matka. Možná jsem chtěla pro děti moc – aby byly úspěšné, pracovité, slušné… Možná jsem jim nedala dost lásky nebo pochopení. Možná jsem měla víc naslouchat a míň rozkazovat.

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Mami, napiš jim dopis. Opravdový dopis, ne SMSku nebo e-mail.“ Sedla jsem si tedy ke stolu a začala psát.

„Milý Tomáši,

Vím, že máš hodně práce a málo času. Ale chybíš mi. Chybí mi tvůj smích i tvoje starosti. Chtěla bych tě zase obejmout jako tehdy, když jsi byl malý kluk…“

Podobné dopisy jsem napsala i Martinovi a Lukášovi. Odpověděli mi? Tomáš napsal krátkou zprávu: „Díky za dopis, mami. Ozvu se.“ Martin poslal pohlednici z dovolené: „Myslím na tebe.“ Lukáš nezareagoval vůbec.

Začala jsem chodit do místního spolku seniorů. Tam jsem poznala paní Alenu – taky má tři děti a taky říká: „Synové jsou jiní než dcery.“ Povídáme si o tom často. „Víš,“ řekla mi jednou Alena, „oni nás mají rádi po svém. Jen to neumí dát najevo.“

Ale proč to bolí tak moc? Proč mám pocit, že jsem selhala? Když přijde večer a já sedím sama v kuchyni, slyším jen ticho. Ticho mých synů.

Jednou večer přišla Jana s Markétou a přinesly mi koláč. Seděly jsme spolu u stolu a povídaly si dlouho do noci.

„Mami,“ řekla Markéta tiše, „nejsi sama. Máš nás.“

Vím to. Ale stejně čekám na ten jeden telefonát nebo zprávu od syna: „Mami, jak se máš?“

Možná je to osud všech matek synů – že jednoho dne odejdou do světa a nechají za sebou ticho.

Ale co když to tak být nemusí? Co kdybychom o tom začali víc mluvit? Proč se synové vzdalují svým matkám? Je to vina doby nebo nás samotných?

Možná bych měla přestat čekat na jejich slova a začít žít pro sebe… Ale jak se smířit s tichem vlastních dětí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné znovu najít cestu ke svým synům?