Ticho na schodech: Můj boj o viditelnost ve vlastním domě

„Paní Boženo, můžete se prosím posunout? Potřebuju projít!“ ozvalo se za mými zády, když jsem se pomalu šourala po schodech do druhého patra našeho paneláku na pražském Jižním Městě. Otočila jsem se a spatřila mladou ženu s kočárkem, která netrpělivě podupávala nohou. Srdce mi poskočilo. Cítila jsem se trapně, jako bych překážela ve vlastním domě. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem a přitiskla se ke zdi, abych jí uvolnila cestu. Bez jediného slova prošla kolem mě a já slyšela jen tiché zabouchnutí dveří od výtahu.

Stála jsem tam ještě chvíli, opřená o zábradlí, a v hlavě mi vířily myšlenky. Kdy se to stalo? Kdy jsem se změnila z Boženy, která organizovala sousedské slavnosti a pekla bábovky pro celý vchod, v tuhle neviditelnou stařenku, kterou lidé míjejí bez pozdravu? Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s manželem Karlem vychovávali naše dvě děti, Tomáše a Martinu. Byt byl plný smíchu, hádek i vůně čerstvého chleba. Teď tu žiju sama. Karel zemřel před pěti lety a děti mají své rodiny, své starosti. Přijedou jednou za měsíc na kávu, ale většinou spěchají zpátky do svých životů.

Zvedla jsem tašku s nákupem a pomalu pokračovala do bytu. Klíče mi v ruce cinkaly o sebe a já si připadala jako vetřelec ve vlastním domově. V kuchyni jsem položila tašku na stůl a zadívala se z okna na šedé paneláky kolem. Všude ticho. Jen občasné zahoukání tramvaje nebo křik dětí z hřiště pod domem.

Telefon zazvonil až večer. „Ahoj mami,“ ozvala se Martina. „Promiň, že volám tak pozdě, ale dneska byl v práci blázinec. Jak se máš?“ Snažila jsem se znít vesele: „Ale jo, všechno v pořádku. Dneska jsem byla nakoupit.“

„To je dobře. Hele, mami, příští týden máme s Tomášem oslavu narozenin dětí. Přijedeš?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem rychleji, než bych chtěla. Vždycky přijdu. I když vím, že tam budu sedět v koutě a poslouchat rozhovory o věcech, kterým už nerozumím – hypotéky, školky, dovolené v Chorvatsku.

Po telefonu jsem slyšela Martinin povzdech: „Mami… nezlob se, ale mohla bys tentokrát upéct tu tvoji bábovku? Děti ji milují.“

„Jistě,“ usmála jsem se do prázdna.

Když jsem položila telefon, rozplakala jsem se. Ne proto, že bych nechtěla péct bábovku – ale proto, že to byla jediná věc, kterou po mně chtěli. Neptali se, jak mi je doopravdy. Nezajímalo je, že mám někdy strach vyjít ven, protože mě bolí kolena a bojím se upadnout na schodech. Že mi chybí obyčejný rozhovor o počasí nebo o tom, co dávají večer v televizi.

Druhý den ráno jsem potkala souseda pana Novotného na chodbě. „Dobrý den,“ pozdravila jsem tiše. On jen kývl hlavou a spěchal dál. Dřív jsme spolu sedávali na lavičce před domem a povídali si o všem možném – o politice i o tom, jak nám rostou rajčata na balkoně. Teď už ani nezastaví.

Odpoledne jsem si sedla na lavičku před domem sama. Pozorovala jsem mladé maminky s dětmi a partu puberťáků s mobily v ruce. Nikdo si mě nevšímal. Připadala jsem si jako duch.

Najednou ke mně přisedla malá holčička s copánky – Anička od sousedů z třetího patra. „Paní Boženo, proč jste smutná?“ zeptala se bezelstně.

Zaskočilo mě to. „Já… jen přemýšlím,“ odpověděla jsem.

„Moje babička říká, že když je člověk smutný, má si dát čokoládu,“ řekla Anička vážně a podala mi kousek z rozbalené tabulky.

Usmála jsem se a přijala ji. „Děkuju ti, Aničko.“

Chvíli jsme mlčky seděly vedle sebe. Pak Anička vstala a rozběhla se za kamarádkami. Já tam zůstala sedět s kouskem čokolády v ruce a poprvé po dlouhé době mi bylo trochu lehčeji u srdce.

Večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno člověk zmizí ze života ostatních – stačí zestárnout a zpomalit krok. Nikdo už nečeká na vaše rady ani příběhy z mládí. Jste tu jen jako připomínka toho, co jednou čeká i je.

Další dny plynuly stejně – krátké rozhovory s prodavačkou v obchodě, ticho doma přerušované jen šuměním televize a občasným telefonátem od dětí. Jednou večer jsem zaslechla hádku na chodbě – mladý pár z prvního patra se hádal kvůli penězům. Chtěla jsem zaklepat a nabídnout jim hrnek čaje nebo jen slovo útěchy… ale bála jsem se, že bych byla jen další obtížná stařenka.

Začala jsem psát deník – zapisovala jsem si vzpomínky na Karla, na dětství dětí i na sousedské slavnosti před třiceti lety. Bylo to jediné místo, kde mě někdo poslouchal – i když tím někým byla jen prázdná stránka papíru.

Jednoho dne mi přišel dopis od Martiny: „Mami, moc mě mrzí, že jsme spolu tak málo. Vím, že ti často volám jen kvůli bábovce nebo dětem… Ale chybíš mi. Chtěla bych přijít jen tak – popovídat si s tebou jako dřív.“

Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň. Možná ještě není pozdě být zase viditelná.

A tak tu teď sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké vidět staré lidi kolem sebe? Proč je necháváme zmizet v tichu schodišť a prázdných bytů? A co kdybychom si každý den našli chvilku na obyčejné „Dobrý den“ nebo krátký rozhovor? Možná by pak stáří nebylo tak osamělé…