Ticho v domě na kopci: Samota mezi zdmi, které měly chránit

„Proč zase nevolají?“ ptám se sama sebe a dívám se na bílý strop nemocničního pokoje. Srdce mi tluče pomaleji, než by mělo – lékařka říkala, že mám být v klidu, ale jak mám být v klidu, když kolem mě je jen ticho? Mobil leží na nočním stolku, obrazovka zůstává černá. Už třetí den. Ani zpráva, ani zmeškaný hovor. Jen ticho a pípání přístrojů.

Pamatuji si, jak jsem kdysi seděla v kuchyni našeho velkého domu na kraji Plzně a poslouchala dětský smích. Tehdy jsem věřila, že čím větší dům postavíme, tím víc místa bude pro lásku a společné chvíle. Když jsme s manželem Petrem koupili ten pozemek na kopci, byli jsme plní naděje. „Tady budou běhat děti, tady budeme slavit Vánoce, tady zestárneme spolu,“ říkal Petr a já mu věřila.

Dnes je Petr už pět let po smrti a děti… Děti mají své životy. Lucie bydlí v Praze, pracuje v bance a na návštěvy má vždycky „moc práce“. Honza je v Brně, má dvě malé děti a manželku, která prý nemá ráda „náš velký barák“. Prý je tam moc prachu a moc schodů. A já? Já zůstala sama v domě, který měl být plný života.

„Mami, proč si neprodáš ten dům?“ ptala se mě Lucie naposledy po telefonu. „Je to zbytečné, abys tam byla sama.“

„A kam bych šla?“ odpověděla jsem tehdy podrážděně. „Tohle je náš domov.“

„Ale pro koho?“ ozvalo se z druhé strany ticho.

Teď ležím v nemocnici a přemýšlím, jestli měla pravdu. Možná jsem se držela domu víc než svých dětí. Možná jsem si nechtěla připustit, že už nejsme ta rodina jako dřív.

Do pokoje vejde sestřička Jana. „Paní Novotná, máte chuť na čaj?“ usměje se na mě mile.

„Děkuju, ráda bych…“ odpovím tiše.

„Máte někoho, kdo za vámi přijde?“ zeptá se opatrně.

„Mám dvě děti,“ řeknu rychle. „Ale mají moc práce.“

Jana přikývne a pohladí mě po ruce. „Někdy je těžké najít si čas… Ale třeba přijdou.“

Zavřu oči a vzpomínám na poslední Vánoce. Seděla jsem u stolu sama, cukroví jsem pekla jen pro sebe. Lucie poslala balíček s dárkem – svíčku a knížku o zdravé výživě. Honza mi zavolal na Štědrý den večer: „Mami, promiň, děti jsou nemocné.“ Věděla jsem, že to není pravda. Slyšela jsem v pozadí smích a cinkání skleniček.

Když mi lékař oznámil infarkt, první myšlenka byla: „Co bude s domem?“ Ne: „Co bude se mnou?“ Možná jsem opravdu udělala chybu. Možná jsem měla dům prodat a přestěhovat se blíž k dětem. Ale jak se vzdát místa, kde je každý kout plný vzpomínek?

Mobil zavibruje. Srdce mi poskočí. Zpráva od Lucie: „Mami, ozvu se později. Mám poradu.“

Zoufale chci napsat: „Potřebuju tě.“ Ale místo toho napíšu: „Držím palce.“

Za oknem padá déšť a já si představuji svůj prázdný dům na kopci. V obýváku visí rodinné fotografie – Lucie s copánky, Honza s rozbitým kolenem, Petr s úsměvem od ucha k uchu. Kdy jsme se přestali smát společně?

Vzpomínám na hádky o peníze – když Petr přišel o práci a já musela vzít druhou směnu v nemocnici. Děti tehdy byly malé a nechápaly, proč nemůžeme jet na dovolenou jako ostatní. Později přišla puberta – Lucie chtěla do Prahy studovat umění, Honza chtěl být programátor. Já chtěla jen udržet rodinu pohromadě.

„Mami, ty nám nerozumíš,“ křičela Lucie jednou večer. „Nechci žít v tomhle domě! Chci svůj život!“

Tehdy jsem jí nerozuměla já. Teď už možná ano.

Sestřička Jana mi přinese čaj a sedne si ke mně. „Někdy je těžké pustit děti dál,“ řekne tiše. „Moje maminka to taky neuměla.“

„A co jste udělala vy?“ zeptám se.

„Odpustila jsem jí,“ usměje se smutně.

Přemýšlím o odpuštění – sobě i dětem. Možná jsme všichni udělali chyby. Možná jsme si navzájem neřekli to důležité včas.

Večer zkouším zavolat Honzovi. Zvoní to dlouho. Nakonec to zvedne jeho žena Martina.

„Dobrý večer, Martino… Je Honza doma?“

„Ještě není,“ odpoví chladně. „Máte něco důležitého?“

„Jen jsem chtěla slyšet jeho hlas…“ zašeptám.

„Ozve se vám,“ řekne a zavěsí.

Slzy mi tečou po tváři a já si připadám menší než kdy dřív. Dům na kopci je najednou jen prázdná skořápka – místo bezpečí je symbolem samoty.

Když ráno přijde lékař s výsledky testů, ptá se: „Máte někoho blízkého? Někdo by vás měl vyzvednout domů.“

„Mám děti,“ odpovím tiše.

Ale kdo přijede? Kdo mě obejme?

Možná je čas pustit minulost a začít znovu – i když to znamená opustit dům plný vzpomínek.

Možná bych měla zavolat Lucii ještě jednou a říct jí pravdu: „Mám strach být sama.“

Ale co když už je pozdě?

Zůstane ze mě jen stará paní v prázdném domě? Nebo ještě můžu něco změnit?

Řekněte mi – opravdu může dům rozdělit rodinu? Nebo jsme to my sami, kdo staví zdi mezi sebou?