Tři lásky mého života: Cesta skrz bolest a odpuštění

„Už tě nemiluju, Honzo.“ Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Jana odešla z našeho bytu na Letné. Seděl jsem na pohovce, v ruce hrnek studené kávy, a snažil se pochopit, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsme spolu byli osm let. Vzpomínám si, jak jsme se poznali na fakultě – ona studovala žurnalistiku, já historii. Byla to láska na první pohled. Smála se mým hloupým vtipům a já obdivoval její odvahu říkat věci naplno. První společný byt, první dovolená v Krkonoších, hádky kvůli špinavému nádobí i usmiřování nad sklenkou vína. Ale teď tu byl konec.

„Honzo, posloucháš mě vůbec?“ ozvalo se mi v hlavě znovu, tentokrát hlasem mé matky. Volala mi hned druhý den po rozchodu. „To přejde, uvidíš. Každý si tím musí projít.“ Jenže já nechtěl slyšet žádné rady. Chtěl jsem jen vrátit čas.

První týdny po Janině odchodu byly peklo. Chodil jsem do práce jako tělo bez duše, kolegové si šeptali za zády. Večer jsem seděl u okna a díval se na světla Prahy. Přemýšlel jsem, jestli jsem mohl udělat něco jinak. Možná jsem byl moc uzavřený, možná jsem jí nedával dost najevo, jak moc ji miluju.

Pak přišel Tomáš. Znali jsme se už ze střední, ale nikdy jsme nebyli víc než kamarádi. Jednou večer mi napsal: „Nechceš na pivo? Potřebuju pokecat.“ Šli jsme do našeho oblíbeného podniku U Hrocha. Povídali jsme si dlouho do noci – o životě, o práci, o tom, jak je těžké najít někoho, kdo tě opravdu chápe. Tomáš byl jiný než Jana. Klidný, vyrovnaný, vždycky věděl, co říct. Postupně jsme si byli čím dál bližší.

Jednou v létě jsme spolu vyrazili na chatu do Orlických hor. Seděli jsme u ohně a Tomáš najednou řekl: „Víš, Honzo, já tě mám fakt rád.“ Bylo to poprvé, co mi někdo něco takového řekl tak upřímně. Nevěděl jsem, co odpovědět. Bál jsem se znovu otevřít své srdce. Ale Tomáš měl trpělivost. Učil mě znovu věřit.

Jenže i tahle láska měla svůj stín. Tomáš dostal nabídku práce v Brně a rozhodl se ji přijmout. „Můžeš jet se mnou,“ navrhl mi jednou večer. Ale já měl v Praze práci, rodinu, celý svůj život. Nedokázal jsem odejít. Rozloučili jsme se na hlavním nádraží. Držel mě za ruku a šeptal: „Možná jednou…“

Po Tomášovi přišla dlouhá samota. Chodil jsem do práce, občas zašel s kamarády na pivo, ale většinou jsem byl sám. Až jednou na vernisáži v DOXu jsem potkal Zuzanu. Byla energická, smála se nahlas a měla v očích jiskru života. Pozvala mě na kávu a já poprvé po dlouhé době cítil motýly v břiše.

Se Zuzanou bylo všechno jiné – spontánní výlety do Beskyd, noční procházky po Karlově mostě, hádky kvůli maličkostem i vášnivé usmiřování. Byla jako bouře – krásná a nevyzpytatelná. Miloval jsem ji celým srdcem.

Jednoho dne mi ale řekla: „Honzo, já chci dítě.“ Zaskočilo mě to. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli chci být otcem. Měl jsem strach ze zodpovědnosti, bál jsem se, že bych nebyl dost dobrý táta. Zuzana byla neústupná: „Já už čekat nebudu.“ A tak odešla.

Zůstal jsem zase sám. Tentokrát to bolelo jinak – nebyla to jen ztráta partnerky, ale i promarněná šance na rodinu.

Dnes je mi třicet osm let a sedím ve svém bytě na Letné sám. Občas potkám Janu v kavárně – má nového přítele a vypadá šťastně. Tomáš mi občas napíše z Brna; má tam novou práci i nový život. O Zuzaně slyším od společných známých – prý má malou dcerku.

Přemýšlím o tom všem a ptám se sám sebe: Proč některé lásky vydrží a jiné ne? Je to jen otázka štěstí nebo odvahy? Možná jsme každý z nás jen poutníkem na cestě za štěstím a někdy musíme pustit ty, které milujeme nejvíc.

Možná je největší lekcí života naučit se odpouštět – sobě i ostatním – a vážit si těch krásných chvil, které nám byly dány.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je lepší milovat a ztratit než nikdy nemilovat vůbec? Jak jste se vyrovnali s koncem své velké lásky?