Tři synové a dvě dcery: Proč jsem zůstala sama?

„Mami, já fakt nemůžu, mám toho v práci nad hlavu,“ ozvalo se z telefonu už potřetí tento týden. Tomášův hlas byl unavený, otrávený. Položila jsem mobil na stůl a zadívala se z okna na šedé paneláky v našem sídlišti na okraji Brna. Venku pršelo a já cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Ne poprvé.

Před třiceti lety jsem byla jiná žena. Silná, plná energie, s hlavou plnou plánů. S manželem Karlem jsme měli malý byt v Bystrci a já snila o velké rodině. A taky jsme ji měli – tři syny, dvě dcery. Každý rok nové dítě, plenky, dětský pláč, radost i starosti. Karel pracoval ve Škodovce, já byla doma a starala se o všechno. Nikdy jsem si nestěžovala. „Děti jsou smysl života,“ říkala mi maminka. A já jí věřila.

Když byly děti malé, byla jsem pro ně středobodem vesmíru. Každý večer jsme četli pohádky, v neděli chodili na procházky do lesa. Pamatuju si, jak Tomáš brečel, když mu spadl zmrzlinový kornout na zem, nebo jak Petr rozbil okno míčem a přišel se přiznat s hlavou sklopenou. Dcery Jana a Eva mi pomáhaly v kuchyni, smály se, když jsem jim vyprávěla o svém dětství na vesnici.

Jenže čas běžel. Děti vyrostly, odešly z domu. Nejprve Tomáš – vystudoval informatiku a odstěhoval se do Prahy. Petr šel za prací do Plzně, nejmladší Michal zůstal chvíli doma, ale pak si našel přítelkyni a zmizel za ní do Ostravy. Dcery zůstaly nejblíž – Jana bydlí ve vedlejším vchodu se dvěma dětmi, Eva je v Brně na druhém konci města.

Karel před pěti lety zemřel na infarkt. Byla to rána, ze které jsem se nikdy úplně nevzpamatovala. Najednou jsem byla v bytě sama. První týdny chodily děti často – nosily mi jídlo, ptaly se, jak se mám. Ale pak jejich návštěvy řídly. Synové volali čím dál méně, vždycky měli nějakou výmluvu: práce, děti, dovolená.

Jednou jsem upadla v koupelně a nemohla vstát. Ležela jsem tam hodinu, než přišla Jana na návštěvu. Pomohla mi vstát a zavolala sanitku. V nemocnici mi dali berle a doporučili klid. Když jsem to volala Tomášovi, řekl jen: „To je mi líto, ale fakt nemůžu přijet.“ Petr poslal SMS: „Drž se, mami.“ Michal nezvedl telefon vůbec.

Jana i Eva mi pomáhají – nakupují mi, uklízí, berou mě k sobě na víkendy. Ale synové? Ti jako by zapomněli, že mají matku. Když jsem byla mladá, nikdy jsem si nestěžovala na únavu nebo bolest zad. Vstávala jsem v pět ráno, abych stihla připravit snídani pro všechny děti i Karla do práce. Když někdo onemocněl, seděla jsem u postele celou noc.

Jednou jsem se odhodlala a zavolala Petrovi: „Petře, potřebovala bych pomoct s opravou pračky.“

„Mami, já fakt nemám čas. Zkus někoho zavolat přes internet,“ odpověděl bez zaváhání.

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Vždyť jsem ho učila jezdit na kole, držela ho za ruku při prvním dni ve škole…

Sousedka paní Nováková říká: „To je dneska normální. Synové mají svoje rodiny a starosti.“ Ale proč dcery najdou čas? Proč synové ne?

Jednou při rodinné oslavě – slavila jsem sedmdesátiny – seděli všichni u jednoho stolu. Jana s Evou mi pomáhaly s dortem a kávou, synové seděli u televize a řešili fotbal.

„Tomáši,“ oslovila jsem nejstaršího syna tiše během večeře, „mohli byste někdy přijít pomoct s těmi těžkými věcmi? Už nemám sílu tahat nákup.“

Podíval se na mě jako na cizího člověka: „Mami, vždyť máš holky.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Opravdu je to tak? Dcery jsou tu od toho, aby se staraly o rodiče? Synové mají právo žít svůj život bez výčitek?

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš měkká? Nebo naopak přísná? Měla jsem je víc vést k odpovědnosti? Nebo je to prostě dnešní doba?

Občas slyším od známých: „Dcery jsou lepší než synové.“ Ale proč by to tak mělo být? Vždyť všichni jsou moje děti.

Nedávno mi Eva řekla: „Mami, neber si to tak. Kluci jsou prostě jiní.“ Ale já si to beru. Bolí mě to víc než všechny nemoci dohromady.

Dnes už vím, že stáří je samota – i když máte pět dětí. A že největší bolest není fyzická únava nebo nemocné klouby, ale pocit zbytečnosti.

Možná bych měla být vděčná za to, že mám aspoň dvě dcery nablízku. Ale někdy si říkám: Proč synové zapomněli? Co byste udělali vy na mém místě? Je opravdu pravda, že dcery jsou pro matku větší oporou než synové?