Třicet let lásky, třicet vteřin pravdy: Když manžel odejde a minulost se vrací

„Ela, musíme si promluvit.“ Marekův hlas zněl v telefonu cize, odtažitě, jako by to nebyl muž, se kterým jsem sdílela třicet let života. Seděla jsem na pohovce v našem obýváku, v ruce hrnek s vychladlou kávou, a zírala na jeho starou cestovní tašku opřenou o dveře. Věděla jsem, že něco není v pořádku už několik měsíců – pozdní návraty, tiché večeře, pohledy upřené do prázdna. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tohle je konec.

„Ela, já… odcházím. Už to dál nejde. Je tu někdo jiný,“ řekl tiše. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. „Kdo?“ vydechla jsem. „Lenka. Víš, ta z gymplu…“

Lenka. Moje kamarádka z mládí, která mi kdysi půjčovala svetry a se kterou jsme si psaly dopisy plné snů o budoucnosti. Ta Lenka, která se před dvěma lety znovu objevila na našem maturitním srazu a smála se Markovým vtipům až příliš nahlas.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. Ale on už byl rozhodnutý. „Ela, promiň. Musím jít.“

Zůstala jsem sama v tichu našeho bytu na sídlišti v Modřanech. Děti už dávno bydlely jinde, sousedé byli jen stíny za zdmi. V hlavě mi běžely vzpomínky: první polibek na koleji v Dejvicích, společné stěhování do paneláku, hádky kvůli penězům i smích u nedělního oběda. Všechno to teď bylo pryč.

Dny se táhly jeden za druhým. Volala mi dcera Klára: „Mami, co se děje? Táta mi nic neřekl.“ Snažila jsem se být silná: „To zvládnu, Klárko. Jen potřebuju čas.“ Ale v noci jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Proč? Co jsem udělala špatně?

Jednoho večera mi přišla zpráva od Lenky: „Ela, promiň mi to. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Vztek a bolest se ve mně mísily s touhou pochopit. Odpověděla jsem jí: „Proč jsi mi to udělala?“

Sešly jsme se v kavárně na Národní třídě. Lenka byla nervózní, hrála si s lžičkou a vyhýbala se mému pohledu. „Ela, já… Marek mě kontaktoval už před rokem. Nejdřív jsme si jen psali… Pak jsme zjistili, že nám spolu je dobře.“

„A co já? Co naše přátelství?“ vyjela jsem na ni.

„Vím, že to zní hrozně. Ale já jsem byla vždycky do Marka zamilovaná. Jenže on si tehdy vybral tebe.“

Cítila jsem se zrazená dvakrát – jako manželka i jako kamarádka.

Začala jsem přemýšlet o našem manželství. Bylo opravdu tak šťastné? Nebo jsme jen žili vedle sebe ze zvyku? Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy Marek mlčel celé večery nebo kdy mě odbyl slovy: „Teď nemám čas.“ Kolikrát jsem přehlížela jeho chladné pohledy nebo výmluvy?

Jednou večer jsem našla ve staré krabici dopisy – některé byly adresované Markovi od Lenky z doby, kdy jsme spolu začínali chodit. Četla jsem je jedním dechem. Byly plné lásky a bolesti z odmítnutí. Najednou mi došlo, že jejich příběh nikdy neskončil – jen byl na třicet let přerušen.

Začala jsem pátrat dál. Při úklidu sklepa jsem narazila na složku s dokumenty – mezi účty a starými fotkami byl i dopis od Marka adresovaný Lence z roku 1994. Psal jí: „Kdybych mohl vrátit čas, možná bych si vybral tebe.“

Zhroutila jsem se na betonovou podlahu sklepa a brečela jako malá holka.

Když jsem se konečně postavila zpátky na nohy, rozhodla jsem se mluvit s Markem naposledy. Pozvala jsem ho do našeho bytu – teď už vlastně mého bytu.

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ zeptala jsem se ho přímo.

Marek vypadal unaveněji než kdy dřív. „Bál jsem se tě ztratit. Ale zároveň jsem nikdy nepřestal myslet na Lenku.“

„A co naše děti? Co všechno, co jsme spolu vybudovali?“

„To všechno pro mě bylo důležité… Ale něco ve mně pořád chybělo.“

Seděli jsme spolu dlouho v tichu. Nakonec Marek odešel – tentokrát definitivně.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze – kolem Vltavy, přes Karlův most až na Petřín. Přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně jsem bez Marka. Kdo je Ela? Matka? Manželka? Nebo jen žena, která zapomněla žít svůj vlastní život?

Jednoho dne mi zavolala dcera: „Mami, pojď ke mně na víkend.“ Uvařily jsme si čaj a povídaly si dlouho do noci. Klára mi řekla: „Mami, možná je čas začít žít pro sebe.“

Začala jsem malovat – něco, co mě vždycky bavilo, ale nikdy jsem na to neměla čas ani odvahu. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky a poznala nové lidi.

Po roce už Marek nebyl středobodem mého světa. Naučila jsem se být sama a nebát se budoucnosti.

Někdy večer sedím na balkoně s vínem v ruce a přemýšlím: Proč nám lidé nejbližší dokážou nejvíc ublížit? A je možné po takové zradě ještě někomu věřit?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste šli dál bez ohlížení?