Třicet let snachou: Pravda, kterou jsem poznala až po smrti tchyně

„Proč jsi zase spálila ten štrúdl, Jano? Vždyť to je už potřetí tento měsíc!“ hlas paní Marie, mé tchyně, se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u trouby, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Omlouvám se, paní Marie, byla jsem s dětmi venku a…“ „Vždycky máš nějakou výmluvu. Kdybych to pekla já, bylo by to jiné. Ale co čekat od někoho, kdo nikdy nebyl pořádná hospodyně.“

Byla jsem vdaná za Petra už třicet let. Všichni v naší malé vesnici u Litomyšle věděli, že jsme tři generace pod jednou střechou: tchyně Marie, můj muž Petr, naše dvě děti a já. Ale nikdy jsem se tu necítila doma. Každý den jsem bojovala o kousek uznání, o pohled plný pochopení, o obyčejné „děkuji“. Místo toho jsem slyšela jen kritiku a tiché povzdechy.

Když jsme se s Petrem vzali, byla jsem mladá a naivní. Myslela jsem si, že když budu pracovitá a laskavá, Marie mě časem přijme jako vlastní dceru. Ale roky plynuly a nic se neměnilo. „Jano, proč máš zase ty špinavé ruce od hlíny? To neumíš ani pořádně zasadit brambory?“ ptala se mě jednou na jaře, když jsem se snažila pomoci na zahradě. Petr vždycky mlčel. Nikdy se mě nezastal. Jen se díval do země nebo odešel do dílny.

Moje děti vyrůstaly mezi dvěma světy – mezi mojí tichou snahou o klid a babiččinou přísností. „Babičko, proč je maminka smutná?“ ptala se jednou malá Anička. Marie jen mávla rukou: „To je její povaha.“

Nikdy jsem neměla odvahu jí říct, jak moc mě její slova bolí. Každý večer jsem si v koupelně potichu poplakala a ráno si nasadila úsměv. Vždyť rodina je přece základ všeho, říkala jsem si. Ale co když je ten základ postavený na tichu a nepochopení?

Marie byla tvrdá žena. Válka jí vzala rodiče, celý život dřela na statku a nikdy si nestěžovala. Možná proto neuměla dávat najevo city. Ale já po nich tolik toužila! Když mi bylo nejhůř, psala jsem si do deníku: „Dnes mi zase řekla, že neumím vařit. Proč mě nikdy nepochválí?“

Jednoho podzimního rána Marie upadla ve sklepě. Petr ji našel až večer. Od té doby už nebyla stejná – ležela v posteli, slabá a unavená. Starala jsem se o ni, krmila ji, převlékala, četla jí noviny. Nikdy mi neřekla děkuji. Jen někdy v noci šeptala jména svých dětí – Petra a jeho sestry Aleny, která žila v Praze a přijela jen na Vánoce.

Když Marie zemřela, dům ztichl. Petr byl zlomený, děti plakaly. Já cítila zvláštní prázdno – smutek i úlevu zároveň. Pomáhala jsem s pohřbem, vařila pro hosty, uklízela dům plný vzpomínek.

Po pohřbu jsme s Petrem uklízeli Mariin pokoj. Ve staré skříni jsem našla krabici s dopisy a deníky. Otevřela jsem jeden z nich – byl z doby, kdy jsme se s Petrem brali.

„Petr si bere Janu,“ psala Marie svým roztřeseným písmem. „Není to dívka z naší vesnice. Je jiná – moc tichá, moc měkká. Nevím, jestli bude umět vést domácnost tak jako já.“

Další zápis byl z roku narození Aničky: „Jana je hodná matka, ale nikdy nebude moje dcera. Snažím se ji pochopit, ale nerozumím jí.“

Četla jsem dál a slzy mi stékaly po tváři. V každém zápisu byla cítit vzdálenost – nikdy ne nenávist, ale ani láska. Jen chladné konstatování faktů.

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a ukázala mu deník. Mlčel dlouho, pak řekl: „Máma byla taková… Nikdy neuměla říct, co cítí.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se podíval stranou: „Já taky ne.“

V tu chvíli mi došlo, že celý náš život byl postavený na nevyřčených slovech a potlačených pocitech. Že jsme všichni hráli role – já snachy, která se snaží zalíbit; Marie tchyně, která drží odstup; Petr syna mezi dvěma ženami.

Dnes je to už rok od Mariiny smrti. Dům je klidnější, ale v mém srdci zůstává prázdné místo. Přemýšlím: Co kdybych měla odvahu říct jí všechno dřív? Co kdybychom si dokázaly odpustit? Naučila jsem se žít s tím, že některé otázky zůstanou navždy bez odpovědi.

Možná nejsem dokonalá snacha ani dokonalá matka – ale snažila jsem se být dobrým člověkem.

A vy? Máte odvahu říct svým blízkým to, co opravdu cítíte? Nebo taky mlčíte ve strachu z odmítnutí?