V srdci noci: Útěk s dětmi do neznáma

„Mami, proč tady stojíme? Je mi zima…“ šeptla Anička a přitiskla se ke mně. V náručí jsem držela malého Tomáška, který už dávno měl spát, ale jeho oči byly dokořán a plné strachu. Byla půlnoc, panelákové schodiště v Holešovicích páchlo zatuchlinou a já se třásla – zimou i strachem. Za dveřmi bytu 12B, kde bydlela moje nejlepší kamarádka Jana, jsem zoufale bušila už asi pět minut. Věděla jsem, že je doma. Věděla jsem, že slyší můj hlas.

„Jano, prosím tě, otevři! Musím s tebou mluvit, je to důležité…“ šeptala jsem naléhavě, ale odpovědí bylo jen ticho. Pak se za dveřmi ozval tlumený hlas jejího manžela, Petra: „Jdi pryč, Lucie. Nechceme mít problémy. Máme děti, rozumíš?“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem si kdy myslela o přátelství, se v tu chvíli rozpadlo. Děti se ke mně tiskly, Tomášek začal tiše plakat. Věděla jsem, že se musím rozhodnout rychle. V kapse jsem nahmátla mobil, ale na koho se obrátit? Máma bydlí v Brně a s tátou se nebavím už roky. Sousedi? Ti radši zavřou oči i uši, když slyší křik z našeho bytu.

V hlavě mi běžely poslední hodiny jako film: Martin přišel domů opilý, zase. Křičel, že jsem neschopná, že neumím ani uvařit večeři. Děti se schovaly pod stůl. Když popadl talíř a rozbil ho o zeď, věděla jsem, že tentokrát už nesmím čekat. Popadla jsem děti, bundy a klíče a utekla ven. Vyběhla jsem schody, aniž bych věděla kam.

„Mami, pojďme domů…“ špitla Anička. „Nemůžeme, zlato. Musíme najít jiný domov,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi nezněl hlas zoufale. Věděla jsem, že už nikdy nechci, aby moje děti zažily to, co dnes večer.

Najednou se otevřely dveře naproti. Vyšla stará paní Nováková v županu. „Lucie, co se děje? Proč tu stojíte s dětmi?“ zeptala se tiše. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. „Paní Nováková, prosím vás… můžeme u vás chvíli zůstat? Nemáme kam jít.“

Zaváhala jen na vteřinu. „Pojďte dál, děvčátko. Děti potřebují teplo.“

V jejím malém bytě voněla levandule a staré knihy. Děti si sedly na gauč a já se rozplakala. Paní Nováková mi podala hrnek čaje a pohladila mě po vlasech. „Vím, co prožíváš. Můj muž byl stejný. Utekla jsem od něj v roce 1978. Tehdy to bylo ještě těžší.“

Seděla jsem tam a poslouchala její příběh. Byla jsem vděčná, že aspoň někdo má pochopení. Ale v hlavě mi pořád zněla Petrova slova: „Nechceme mít problémy.“ Co když mi nikdo nepomůže? Co když mě Martin najde?

Ráno jsem zavolala na linku bezpečí. Po několika minutách mi slíbili místo v azylovém domě. Paní Nováková mi pomohla sbalit pár věcí a zavolala taxi. Děti byly unavené, ale klidnější. Když jsme odjížděli, objala mě a zašeptala: „Neboj se, Lucie. Jsi silnější, než si myslíš.“

V azylovém domě to vonělo čistotou a nadějí. Byly tam jiné ženy s dětmi, každá s vlastním příběhem. První noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o Janě. Proč mi nepomohla? Byla jsem pro ni jen přítěž? Nebo se bála o vlastní rodinu?

Dny plynuly pomalu. Hledala jsem práci, zařizovala školku pro děti, vyřizovala papíry na úřadech. Martin mi volal, psal výhružné zprávy. Policie mi poradila, ať si změním číslo. Cítila jsem se sama, ale zároveň svobodná. Děti začaly znovu spát celou noc. Anička mi jednou řekla: „Mami, už se nebojím tmy.“

Jednoho dne jsem potkala Janu v obchodě. Vyhýbala se mi pohledem. „Lucie, promiň… Petr se bál, že… že by nám Martin něco udělal. Nevěděla jsem, co dělat.“

Chtěla jsem křičet, ale jen jsem řekla: „Já vím. Ale někdy je potřeba být odvážný. Kvůli dětem.“

Dnes už máme svůj malý byt na Proseku. Pracuji jako účetní v malé firmě. Děti chodí do školy a do školky. Není to lehké, ale jsme spolu. Občas se mi v noci vrací vzpomínky na tu noc v panelákovém schodišti. Na strach, na bezmoc… a na to, jak mi jedna stará paní podala pomocnou ruku.

Někdy si říkám: Kolik žen ještě stojí v noci na schodišti a čeká na zázrak? A kolik z nás má odvahu říct: Dost, už nikdy víc?