Ve stínu mého otce: Příběh z Ostravy
„Proč jsi to udělal, tati?“ šeptám do tmy, zatímco venku na Hlavní třídě hučí tramvaje a v kuchyni tiše tiká starý hodinový strojek. Je půlnoc a já sedím u stolu v našem bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě, ruce se mi třesou a v hlavě mi víří jediná otázka: Co se vlastně stalo?
Můj otec, Jaroslav Novotný, byl v Ostravě pojem. Odborový předák, který se nebál postavit vedení dolů ani politikům z Prahy. Lidé ho milovali i nenáviděli. Já ho obdivoval – a zároveň se ho bál. Doma byl přísný, málomluvný, ale když přišel večer z práce, vždycky si sedl ke stolu a díval se na mě tím svým tvrdým pohledem. „Musíš být silný, Tomáši,“ říkával. „Svět není fér.“
Když mi bylo dvacet pět, otec náhle zemřel. Prý infarkt. Ale něco mi nesedělo. Ten den jsem přišel domů dřív a slyšel jsem mámu, jak do telefonu šeptá: „Neříkej to Tomášovi, nesmí se to dozvědět.“ Když mě zahlédla ve dveřích, ztuhla. „Co nesmím vědět?“ zeptal jsem se. Mlčela.
Od té chvíle se mezi mnou a mámou rozprostřelo ticho. Bratr Petr se odstěhoval do Brna a sestra Jana začala chodit domů jen na nedělní obědy. Zůstali jsme s mámou sami v bytě plném otcových knih o dělnickém hnutí a starých novinových výstřižků.
Jednoho večera jsem našel v jeho pracovně zamčený šuplík. Vždycky jsem věděl, že tam něco schovává, ale nikdy jsem neměl odvahu to otevřít. Teď jsem vzal šroubovák a vypáčil zámek. Uvnitř byla složka s nápisem „Důvěrné“. Otevřel jsem ji a začal číst.
Byly tam dopisy od lidí z vedení dolu, výhružky, anonymy. Jeden dopis mě zarazil: „Pokud budeš dál dělat problémy, postaráme se, aby tvoje rodina trpěla.“ Podlomila se mi kolena. Vždyť tohle je jako z nějakého filmu! Ale to nebylo všechno. Našel jsem i otcův deník. Poslední zápis byl ze dne jeho smrti: „Dnes večer přijde někdo z vedení. Musím být opatrný.“
Začal jsem pátrat na vlastní pěst. Chodil jsem po známých, mluvil s otcovy kolegy v hospodě U Tří kohoutů. Někteří se mnou nechtěli mluvit vůbec, jiní šeptali: „Tvůj táta si s nimi zahrával moc dlouho.“
Jednou večer mě zastavil před domem cizí muž v černé bundě. „Nech toho,“ sykl mi do ucha. „Nebo skončíš jako on.“ Srdce mi bušilo až v krku. Doma jsem se zamkl a poprvé v životě brečel strachy.
Máma si všimla, že nejsem ve své kůži. „Tomáši, nech to být,“ prosila mě jednou u večeře. „Tvůj otec věděl, proč ti nic neřekl.“
„Ale já musím vědět pravdu! Copak ti to nevadí?“ vybuchl jsem.
„Vadí,“ zašeptala a rozplakala se.
Začal jsem být posedlý hledáním odpovědí. Přestal jsem chodit do práce, přátelé mě nechápali. Petr mi volal: „Nech toho, Tome! Ničíš mámu i sebe!“ Ale já nemohl přestat.
Jednoho dne jsem našel ve schránce obálku bez zpáteční adresy. Uvnitř byla fotografie – otec sedí u stolu s ředitelem dolu a starostou Ostravy. Na zadní straně bylo napsáno: „Některé dohody jsou dražší než život.“
Začal jsem pochybovat o všem, co jsem o otci věděl. Byl opravdu hrdina? Nebo jen další člověk, který se zapletl s mocnými? Máma mi jednoho večera řekla: „Tvůj táta chtěl chránit rodinu za každou cenu. Udělal chyby, ale vždycky myslel na nás.“
„A co když kvůli tomu někdo trpěl?“ ptal jsem se.
„Všichni jsme trpěli,“ odpověděla tiše.
Začal jsem chápat, že pravda není černobílá. Že někdy musíme volit mezi loajalitou k rodině a touhou po spravedlnosti. Ale jaká je cena za pravdu?
Jednoho dne mě navštívila Jana. „Tome, máma je na tom špatně,“ řekla mi u dveří. „Musíš přestat hrabat se v minulosti.“
„Ale já nemůžu žít ve lži!“ vykřikl jsem.
„A my nemůžeme žít bez tebe,“ odpověděla sestra.
Seděl jsem dlouho do noci u otcova stolu a díval se na jeho fotku. V hlavě mi zněla jeho slova: „Svět není fér.“ Možná měl pravdu.
Nakonec jsem složku s dopisy spálil v kamnech. Ne proto, že bych rezignoval na pravdu, ale protože jsem pochopil, že někdy je důležitější chránit ty, které milujeme.
Dnes už vím, že každý z nás žije ve stínu svých rodičů – ať už chceme nebo ne. Otázka je: Dokážeme z toho stínu vystoupit? Nebo nás jednou pohltí úplně?
Co byste udělali vy? Pátrali byste po pravdě za každou cenu – nebo byste dali přednost klidu své rodiny?