Ve stínu paneláku: Příběh Jany a noci, která všechno změnila

„Mami, proč pláčeš?“ Matějův tichý hlásek mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem na studené dlažbě v koupelně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Za dveřmi duněl hlas mého manžela Tomáše, který se vracel z hospody později a opilejší než obvykle. Věděla jsem, co přijde. Vždycky to přišlo.

„Nic, broučku, jen jsem se praštila,“ zalhala jsem a snažila se usmát. Matěj mě objal kolem krku a já ucítila jeho drobné prstíky, jak se mi zarývají do ramen. V tu chvíli jsem si přála být silná, ale strach mě svazoval jako těžký řetěz.

Tomáš zabouchal na dveře koupelny. „Jano! Otevři! Hned!“ Jeho hlas byl hrubý, plný vzteku a alkoholu. Matěj se ke mně přitiskl ještě víc. Srdce mi bušilo až v krku.

„Musíme být potichu, ano?“ zašeptala jsem synovi do ucha. Přikývl a schoulil se do klubíčka. Dveře se otřásly pod další ranou.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na začátku byl Tomáš milý, pozorný, nosil mi kytky z trhu na Jiřáku a smáli jsme se spolu na lavičce před panelákem. Ale pak přišly první facky, omluvy, sliby a další rány. Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako jedna z těch žen, o kterých čtu v časopisech u kadeřnice.

„Jano! Otevři ty zasraný dveře!“ zařval Tomáš a já věděla, že už dlouho nevydrží. Matěj začal tiše vzlykat.

„Pšššt, Matýsku…“ hladila jsem ho po vlasech. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky: Co když dneska neodejde? Co když nám ublíží víc než jindy? Proč jsem nikdy neutekla?

Najednou jsem ucítila něco zvláštního – místo ochromujícího strachu se ve mně rozhořel plamínek vzdoru. Musím něco udělat. Kvůli Matějovi. Kvůli sobě.

Tomáš mezitím začal kopat do dveří. „Jestli neotevřeš, rozbiju ti hubu!“ slyšela jsem jeho slova jako ozvěnu z jiného světa.

V tu chvíli Matěj sáhl po mém mobilu, který ležel na pračce. „Mami, zavoláme babičce?“ zašeptal. Ta jednoduchá věta mě probudila. Ne babičce – policii!

Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva vytočila číslo 158. „Policie? Prosím… můj manžel je opilý a vyhrožuje nám… jsme s malým zavření v koupelně…“ slova ze mě padala rychleji než slzy.

Operátorka byla klidná a řekla mi, že hlídka je na cestě. „Zůstaňte na lince,“ nabádala mě. Tomáš mezitím konečně vyrazil dveře a stál ve futrech – rudý vzteky, pěst zaťatá.

„Co to děláš?!“ zařval na mě.

„Zavolala jsem policii,“ odpověděla jsem poprvé v životě pevným hlasem. Tomáš ztuhl. Matěj se schoval za mě.

„Ty krávo…“ začal Tomáš, ale v tu chvíli už dole houkaly sirény. Slyšela jsem dupot bot po schodech a pak rázný hlas: „Policie! Otevřete!“

Tomáš zbledl a couvl zpátky do chodby. Policisté ho zpacifikovali během pár vteřin. Jeden z nich ke mně přistoupil: „Jste v pořádku?“ Přikývla jsem, i když jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na tisíc kousků.

Matěj mě držel za ruku celou dobu, co jsme čekali na sociální pracovnici. „Mami, už bude klid?“ zeptal se tiše.

„Ano, broučku,“ odpověděla jsem a poprvé po letech tomu i věřila.

Následující týdny byly těžké – výslechy na policii, stěhování k mamce do paneláku na Proseku, soudy o svěření Matěje do péče. Lidé v domě si šeptali za zády: „To je ta Jana od Tomáše… prý ji bil.“ Někteří mě litovali, jiní odsuzovali – prý proč jsem s ním tak dlouho zůstávala.

Jednou večer jsme s Matějem seděli u okna a dívali se na světla Prahy. „Mami, už nikdy nebudeš plakat?“ zeptal se najednou.

Objala jsem ho a slíbila mu to – i když jsem věděla, že některé rány bolí ještě dlouho poté, co zmizí modřiny.

Začala jsem chodit do práce do školní jídelny a pomalu si budovala nový život bez strachu. Matěj byl můj hrdina – díky jeho odvaze jsme přežili tu nejhorší noc našeho života.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije ve stejném tichém pekle? Proč je tak těžké odejít? A proč společnost pořád hledá chybu spíš v oběti než v pachateli?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné začít znovu – opravdu od nuly?