Večeře u mě doma: Příběh lásky, která bojuje s předsudky a očekáváními

„To si děláš srandu, Jano! On ti zase přinesl ty jeho nudle z večerky?“ smála se Markéta a zbytek holek se k ní přidal. Seděly jsme v mém malém bytě na Žižkově, kolem stolu plného chipsů a levného vína. Já jsem se jen usmála, ale uvnitř mě bodla nejistota. Vláďa měl dnes přijít později – měl směnu v supermarketu až do devíti. Vždycky mi něco přinesl, i když to nebylo nic drahého. Ale teď jsem najednou slyšela jen ty posměšky.

„Hele, hlavně že je hodnej,“ snažila jsem se bránit. „A co? Aspoň něco přinese.“

„No jo, ale kdybys chodila s někým pořádným, třeba s právníkem jako já, tak bys měla sushi nebo aspoň pizzu z restaurace,“ pronesla Lucie s úsměškem a já cítila, jak mi hoří tváře. Proč mám pocit, že se musím omlouvat za to, koho miluju?

Když holky odešly, zůstala jsem sedět v tichu. V hlavě mi běžely jejich slova dokola. Proč je pro ně tak důležité, co kdo přinese na stůl? Proč mám pocit, že musím Vláďu obhajovat? V tu chvíli jsem slyšela klíč v zámku.

„Ahoj, lásko,“ ozval se Vláďa a v ruce držel igelitku. „Dneska jsem vzal tvoje oblíbený tvarůžky a rohlíky. A taky jsem koupil dvě piva.“

Usmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy. „Děkuju…“ zašeptala jsem a objala ho. Cítila jsem jeho teplo a najednou mě všechno mrzelo – že jsem se nechala rozhodit hloupými řečmi.

Seděli jsme spolu na gauči a jedli tvarůžky s rohlíkem. Povídali jsme si o práci, o jeho kolegovi, který dostal výpověď, o mém šéfovi, co mi zase zadal nesmyslný úkol. Bylo nám spolu dobře. Ale v hlavě mi pořád zněly hlasy mých kamarádek.

„Vláďo… vadilo by ti, kdybychom někdy šli na večeři někam ven?“ zeptala jsem se opatrně.

Podíval se na mě překvapeně. „Jasně že ne. Jen teď fakt šetřím na ten kurz řidičáku… Ale jestli chceš, klidně půjdem.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se snaží. Jak moc mu záleží na tom, abych byla spokojená. A já? Já jsem řešila, co si o nás myslí ostatní.

Další dny byly zvláštní. S holkami jsme šly na brunch do kavárny na Vinohradech a já se snažila tvářit vesele. Ale když Lucie začala vyprávět o tom, jak jí její Honza koupil kabelku za pět tisíc, cítila jsem se menší a menší.

Večer jsem seděla doma a přemýšlela. Proč mám pocit, že musím žít podle jejich pravidel? Proč je pro ně láska měřitelná dárky a večeřemi?

Jednoho dne přišla rána – máma mi volala, že táta přišel o práci. „Janičko, bude to těžký… Asi budeme muset omezit výdaje,“ řekla mi do telefonu a já slyšela v jejím hlase strach.

V tu chvíli mi došlo, jak křehké je všechno to pozlátko kolem nás. Jak rychle může člověk přijít o jistoty.

Vláďa přišel večer domů a našel mě uplakanou. „Co se děje?“ sedl si ke mně a vzal mě za ruku.

„Táta přišel o práci… Mám strach…“ rozplakala jsem se naplno.

Objal mě pevněji než kdy jindy. „To zvládnete. A kdyby něco… můžu pomoct aspoň s nákupem nebo tak.“

V tu chvíli jsem věděla, že mám vedle sebe člověka, který mě podrží i v těžkých chvílích.

O víkendu jsme šli spolu na procházku do Stromovky. Povídali jsme si o budoucnosti – o tom, kde bychom chtěli jednou bydlet, jestli chceme děti… Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem necítila tlak okolí.

Ale pak přišla další zkouška – rodinný oběd u rodičů. Táta byl nervózní z nové situace a máma měla starosti vepsané ve tváři. Když přišla řeč na Vláďu, táta si neodpustil poznámku: „A čím že to vlastně vydělává?“

„Pracuje v supermarketu,“ odpověděla jsem klidně.

Táta si odfrkl: „No jo… hlavně když tě uživí.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč je pořád tak důležité, kolik kdo vydělává? Proč nemůže být důležitější to, jaký je člověk?

Večer jsme s Vláďou seděli u mě doma a já mu všechno řekla – o holkách, o tátovi, o svých pochybnostech.

„Jano… Jestli chceš být s někým jiným, kdo ti koupí drahý dárky a bude tě brát do restaurací… Tak to chápu,“ řekl tiše.

Zarazila jsem se. „To není pravda! Já jen… mám pocit, že všichni kolem mě čekají něco jiného.“

Podíval se mi do očí: „A co chceš ty?“

Dlouho jsem mlčela. Pak jsem ho objala a poprvé za dlouhou dobu jsem věděla odpověď.

Dnes už vím, že láska není o tom, co přineseš na stůl nebo kolik utratíš za dárek. Je to o tom, kdo vedle tebe stojí ve chvíli, kdy je ti nejhůř.

Možná nikdy nebudeme mít drahé dovolené ani kabelky za tisíce. Ale máme jeden druhého.

A tak se ptám vás: Co je pro vás ve vztahu opravdu důležité? Je to jistota peněz – nebo jistota objetí ve chvíli, kdy padá svět?