Víra v temnotě: Jak jsem hledal sílu, když maminka onemocněla

„Mami, proč jsi pořád tak unavená?“ ptal jsem se tiše, když jsem jí podával hrnek čaje. Její ruce se třásly, oči měla podlité krví a na tváři stín, který jsem nikdy předtím neviděl. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a v našem panelákovém bytě na Jižním Městě bylo nezvykle ticho. Táta už odešel do práce, sestra Klára ještě spala. Maminka se na mě usmála, ale ten úsměv byl slabý, skoro bolestný. „To nic, Honzíku, jen jsem trochu nachlazená,“ zalhala a já to poznal. Vždycky jsem poznal, když lže.

Ten den jsem šel do školy s těžkým srdcem. Učitelka češtiny, paní Novotná, mě napomenula, že nedávám pozor. Ale jak bych mohl? Hlavou mi vířily myšlenky – co když je to něco vážného? Co když…

O týden později už maminka ležela v nemocnici na Karlově náměstí. Diagnóza: rakovina. Slovo, které v naší rodině nikdy nezaznělo nahlas. Táta se vrátil domů s červenýma očima a poprvé v životě jsem ho viděl plakat. „Musíme být silní, Honzo,“ řekl mi a objal mě tak pevně, až mě to zabolelo. Klára se zavřela do pokoje a celé dny nevyšla ven. Všichni jsme se snažili předstírat, že se nic neděje, ale v bytě viselo napětí, které by se dalo krájet.

Začal jsem chodit do kostela. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ale něco mě tam táhlo. Seděl jsem v lavici, díval se na svíčky a modlil se, i když jsem přesně nevěděl jak. „Bože, prosím, nenech mi maminku umřít,“ šeptal jsem do ticha. Pan farář Marek si mě všiml a po mši ke mně přišel. „Jsi tu poprvé?“ zeptal se laskavě. Přikývl jsem a rozplakal se. On mě nechal vyplakat a pak mi řekl: „Někdy je víra jediná věc, která nás udrží nad vodou.“

Doma to bylo čím dál horší. Táta začal pít. Ne moc, ale dost na to, aby byl večer protivný a ráno unavený. Klára se hádala s tátou kvůli každé maličkosti. Jednou v noci jsem slyšel jejich křik: „Proč jsi tak slabý? Máma tě potřebuje!“ křičela Klára. Táta jen mlčel a bouchl dveřmi. Já seděl na posteli a tiskl v ruce růženec, který mi dal farář Marek.

Maminka se vracela z nemocnice čím dál slabší. Vlasy jí vypadaly, tvář měla bledou a oči smutné. Přesto se snažila usmívat a vařit nám polévku, i když jí ruce sotva držely lžíci. Jednou večer jsem ji slyšel plakat v koupelně. „Nechci, aby mě děti viděly takhle,“ šeptala tátovi. On ji objal a poprvé za dlouhou dobu jsem v jeho očích viděl lásku a bolest zároveň.

Ve škole jsem se uzavřel do sebe. Kamarádi se mě ptali, co se děje, ale já jim nic neřekl. Jediný, kdo se mnou zůstal, byl Petr. „Hele, kdybys chtěl někdy pokecat, jsem tu,“ řekl mi jednou na chodbě. Jen jsem kývl. Cítil jsem se sám, i když kolem mě byli lidé.

Jednoho dne přišla maminka domů s výsledky – léčba nezabírá. Všichni jsme seděli u stolu a mlčeli. Klára začala brečet, táta odešel na balkon a já jen zíral do stolu. „Musíme být spolu,“ řekla maminka tiše. „To je teď nejdůležitější.“

Začali jsme spolu trávit víc času. Hráli jsme karty, dívali se na staré české filmy, povídali si o dětství. Maminka mi vyprávěla, jak chodila s babičkou na Petřín a jak se bála maturitní zkoušky z matematiky. Smáli jsme se i plakali zároveň.

Jednou večer jsem se jí zeptal: „Mami, bojíš se?“ Podívala se na mě dlouho a pak přikývla. „Ano, Honzíku. Ale víc se bojím o vás než o sebe.“ Objali jsme se a já cítil, jak se mi v hrudi něco láme.

Poslední týdny byly nejtěžší. Maminka už skoro nemluvila, jen ležela a my jsme se u ní střídali. Farář Marek přišel a modlil se s námi. Táta přestal pít a začal vařit večeře. Klára mi jednou řekla: „Myslela jsem, že to nezvládneme, ale nějak to jde.“

Když maminka zemřela, byl jsem u ní. Držel jsem ji za ruku a šeptal jí do ucha, že ji mám rád. Bylo to nejhorší i nejkrásnější zároveň – protože jsem věděl, že jsme byli spolu až do konce.

Po pohřbu jsem seděl v kostele a díval se na svíčku. „Proč musí dobré lidi potkávat takové věci?“ ptal jsem se Boha i sebe. Odpověď jsem nedostal, ale cítil jsem klid. Možná je víra právě tohle – jít dál i ve tmě.

Dnes už je to rok. Táta s Klárou i já jsme jiní. Bolí to pořád, ale držíme při sobě víc než kdy dřív. A já si často kladu otázku: Co by maminka řekla na to, jací jsme teď? A opravdu nás bolest může naučit být lepšími lidmi?