Víra v temnotě: Jak jsem s mámou přežila dluhy a našla naději

„Kláro, prosím tě, můžeš mi půjčit na nájem? Už zase nemám dost.“ Mámin hlas se třásl, když mi to volala do práce. Seděla jsem v kanceláři mezi papíry a kolegy, kteří řešili, kam pojedou na dovolenou. Mně se v tu chvíli rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mě slyší celý open space. Zase. Zase ten stejný scénář. Táta nás opustil před dvěma lety kvůli jiné ženě a od té doby se všechno rozpadlo. Máma propadla smutku, přišla o práci v knihovně a já, čerstvě po škole, jsem najednou musela být hlavou rodiny.

„Mami, já už fakt nevím, kde ty peníze vzít,“ šeptala jsem do telefonu, abych to nemusela říkat nahlas. „Mám na účtu poslední tři tisíce a musím z toho zaplatit i tramvajenku.“

„Já vím, Klárko, promiň… Ale exekutor už byl dneska u dveří. Já… já už nevím, co mám dělat.“

Zavěsila jsem a slzy mi stékaly po tváři. Vždycky jsem byla ta silná, ta, co všechno zvládne. Ale teď jsem měla pocit, že mě to všechno pohltí. V hlavě mi běžely myšlenky: Proč zrovna my? Proč musím já zachraňovat dospělého člověka? Proč táta odešel?

Ten večer jsem seděla na posteli v našem malém panelákovém bytě na Dubině a dívala se na mámu. Byla bledá, pohublá, oči zarudlé od pláče. „Klárko, já už to nezvládám,“ zašeptala. „Jsem ti jen na obtíž.“

„Mami, nejsi na obtíž,“ objala jsem ji pevně. „Ale musíš mi pomoct. Musíme spolu něco změnit.“

Byly jsme dvě ženy proti světu. A svět byl krutý. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych stihla první tramvaj do centra na recepci v hotelu. Po práci jsem chodila uklízet do školy a večer ještě doučovala děti češtinu. Máma se snažila najít si práci, ale nikdo ji nechtěl – byla prý moc stará, moc pomalá, moc smutná.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a modlila se. Nikdy jsem nebyla extra věřící, ale teď jsem neměla jinou možnost než doufat v zázrak. „Bože, prosím tě, dej nám sílu. Dej nám naději.“

Začaly jsme spolu chodit do kostela na Slezské Ostravě. Ne proto, že bychom hledaly odpovědi, ale protože jsme potřebovaly klid. Tam jsme potkaly paní Martu – starší ženu s laskavýma očima. Jednou po mši mě zastavila: „Klárko, slyšela jsem o vás od faráře. Nechcete přijít na setkání žen? Pomáháme si navzájem.“

Zpočátku jsem byla skeptická. Ale když jsem viděla mámu poprvé po dlouhé době usmát se mezi ostatními ženami, věděla jsem, že jsme udělaly dobře.

Jednou večer přišla máma domů s letákem: „Hledají knihovnici do domova důchodců! Myslíš, že bych to zvládla?“

„Určitě! To je přesně pro tebe!“ povzbuzovala jsem ji.

Začala tam pracovat na poloviční úvazek. Nebylo to moc peněz, ale najednou měla důvod vstát z postele. Já mezitím dostala nabídku na lepší místo v hotelu – díky tomu, že si mě všiml ředitel při jedné krizové situaci s hostem.

Ale dluhy nás pořád dusily jako těžký kámen na hrudi. Exekutor nám zabavil televizi a hrozilo, že přijdeme i o byt. Jednou večer jsme seděly potmě u svíčky – elektřinu nám odpojili kvůli nezaplacené faktuře.

„Mami, co když skončíme na ulici?“ šeptala jsem.

„Neskončíme,“ řekla tiše máma a poprvé za dlouhou dobu mě pohladila po vlasech. „Máme jedna druhou a máme víru.“

Začaly jsme spolu každý večer číst žalmy a modlit se za lepší zítřky. A pomalu se začalo blýskat na lepší časy – paní Marta nám pomohla domluvit splátkový kalendář s exekutorem a farář uspořádal sbírku mezi farníky.

Bylo to ponižující přijímat pomoc od cizích lidí – ale zároveň osvobozující vědět, že nejsme samy.

Jednoho dne mi máma řekla: „Klárko, já už zase věřím v život.“

A já? Já pochopila, že i když je člověk na dně, může najít sílu v modlitbě a v lidech kolem sebe.

Dnes už máme zaplacené všechny dluhy a dokonce si občas můžeme dovolit jít spolu do kina nebo na kafe.

Ale nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci a studu – ani na to, jak nás víra držela nad vodou.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás prožívá totéž a bojí se říct si o pomoc? A kolik z nás by mělo odvahu podat jim ruku?