Všichni věděli, jen já ne: Příběh zrady mezi nejbližšími

„To je ona, ta, od které manžel odešel k její sestře,“ šeptala jedna z žen přede mnou ve frontě na pokladnu v našem malém supermarketu v Plzni. Druhá jen soucitně přikývla a dodala: „Prý to věděli všichni, jen ona ne.“ V tu chvíli mi vypadla z ruky peněženka a mince se rozkutálely po podlaze. Srdce mi bušilo jako splašené. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že mluví o někom jiném. Ale jejich pohledy, které se na mě upřely, když jsem se skláněla pro drobné, mi vzaly poslední zbytky iluzí.

Cestou domů jsem měla pocit, že se dusím. Každý dům, kolem kterého jsem šla, každé okno, za kterým někdo stál, mi připadalo jako součást nějakého spiknutí. V hlavě mi běžela jediná otázka: Jak je možné, že jsem nic nepoznala? Jak je možné, že všichni kolem mě věděli a mlčeli?

Doma jsem našla manžela – Petra – jak sedí u stolu a čte noviny. „Petře,“ začala jsem tiše, „musím se tě na něco zeptat.“ Ani nezvedl oči. „Co je?“ zeptal se otráveně. „Je pravda, že jsi mě podvedl s mou sestrou?“

Zamrzlo ticho. Petr pomalu složil noviny a zadíval se na mě. „Kdo ti to řekl?“ vydechl nakonec. Ta otázka mě bodla víc než jakákoli odpověď. „Takže je to pravda?“ hlas se mi třásl. „Proč? Jak dlouho?“

„To není tak jednoduché,“ začal se vymlouvat. „Byli jsme si blízcí… ty jsi byla pořád v práci…“

„A to tě omlouvá?“ vykřikla jsem. „S mojí vlastní sestrou? S Lenkou?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno dává smysl – ty podivné pohledy na rodinných oslavách, Lenčiny výmluvy, proč nemůže přijít na kávu, Petrova nechuť trávit čas doma. Všechno to bylo přede mnou a já to neviděla.

Když Petr odešel – prý „na chvíli k Lence“, zůstala jsem sama v našem bytě plném vzpomínek. Vzala jsem telefon a zavolala mámě. „Mami, věděla jsi to?“ ptala jsem se zoufale.

Na druhém konci bylo dlouho ticho. „Nechtěla jsem ti ublížit,“ zašeptala nakonec máma. „Myslela jsem, že to přejde… že Petr dostane rozum…“

„A Lenka? Proč mi nic neřekla?“

„Ona… bála se tě ztratit,“ odpověděla máma.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Moje vlastní rodina mě zradila. Všichni mlčeli a nechali mě žít ve lži.

Další dny byly jako zlý sen. Lidé na ulici se na mě dívali s lítostí nebo s pobavením. V práci si kolegyně šeptaly za mými zády. Dokonce i sousedka paní Novotná mi jednou přinesla koláč a soucitně mě pohladila po ruce: „To bude dobré, Janičko.“

Ale nebylo. Každý den jsem bojovala s tím, abych ráno vstala z postele. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná manželka? Špatná sestra? Proč mě nikdo nevaroval?

Jednoho večera jsem se rozhodla jít za Lenkou. Otevřela mi ve dveřích jejího bytu v Bolevci, tvář měla bledou a oči zarudlé od pláče.

„Jano… prosím tě…“ začala.

„Nechci slyšet žádné výmluvy,“ přerušila jsem ji. „Jen mi řekni proč.“

Lenka se rozplakala. „Já nevím… Bylo mi s Petrem dobře… Cítila jsem se osamělá… Ty jsi byla pořád pryč…“

„A to tě omlouvá? Zničila jsi naši rodinu! Byly jsme sestry!“ křičela jsem.

Lenka jen seděla a plakala. Já odešla a práskla za sebou dveřmi tak silně, až se zatřásly stěny.

Následující týdny byly plné hádek s Petrem o rozvod, majetek i o to, kdo si vezme našeho psa Maxe. Máma se snažila obě strany usmířit, ale já už jí nevěřila ani slovo.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotky – usměvavé tváře z dovolených v Krkonoších, Vánoce u stromečku, Lenka a já jako malé holky na zahradě u babičky v Klatovech.

Najednou mi došlo, že už nikdy nic nebude jako dřív. Ale možná je to dobře. Možná je čas začít znovu – bez lží a bez těch, kteří mě zradili.

Dnes už vím, že největší bolest není ta ze zrady samotné, ale z toho ticha kolem ní. Z toho, že lidé mlčí a nechají vás padnout.

Možná bych měla být vděčná za tu bolest – protože mě naučila být silnější.

Ale někdy si pořád kladu otázku: Dá se vůbec ještě někomu věřit? A co byste udělali vy na mém místě?