Vyhozená kvůli těhotenství: Po deseti letech mě rodiče prosili o pomoc

„To nemyslíš vážně, Kláro! Tohle jsi nám nemohla udělat!“ křičela na mě máma, zatímco táta mlčky seděl u stolu a zíral do stolu, jako by tam hledal odpovědi. V ruce jsem svírala těhotenský test a slzy mi stékaly po tvářích. Bylo mi osmnáct, maturita za dveřmi, a já jsem věděla, že tohle je okamžik, který mi změní celý život.

„Mami, prosím… Já vím, že jsem to zkazila, ale…“

„Ne! Tady už nemáš místo. Jestli si myslíš, že ti budeme platit dítě, tak na to zapomeň!“ přerušila mě ostře. Táta jen tiše přikývl. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem jejich dcera. Byla jsem problém, kterého se potřebují zbavit.

Petr stál venku před panelákem na Jižním Městě, když jsem s igelitkou v ruce vyšla ven. „Co řekli?“ zeptal se tiše. Jen jsem zavrtěla hlavou a rozplakala se mu na rameni. „To zvládneme,“ šeptal mi do vlasů, i když ani jeden z nás nevěděl jak.

Začali jsme bydlet v jeho malém podnájmu na Spořilově. Bylo to spíš skladiště než byt – stará postel, rozvrzaný stůl a okna, kterými táhlo. Petr pracoval v supermarketu za kasou a já si našla brigádu v pekárně. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla napéct rohlíky pro půl Prahy. Břicho mi rostlo a s ním i strach z budoucnosti.

Když se narodil Matěj, byla jsem sama na porodním sále. Petr měl noční směnu a moji rodiče se mnou nemluvili. Pamatuju si ten pocit – radost i zoufalství zároveň. Držela jsem v náručí malého človíčka a slibovala mu, že nikdy nebude sám.

První roky byly peklo. Peníze nestačily ani na pleny, natož na něco navíc. Petr byl unavený, hádali jsme se kvůli každé hlouposti. Jednou v zimě nám odpojili elektřinu a já seděla s Matějem pod dekou a zpívala mu ukolébavky, abychom zapomněli na zimu i hlad.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. „Kláro… dostal jsem nabídku,“ řekl opatrně. „Můžu dělat skladníka ve velkoobchodě, je to víc peněz.“ Souhlasila jsem bez váhání. Postupně jsme se začali zvedat ode dna – našetřili jsme na lepší byt v Modřanech, Matěj začal chodit do školky a já si dodělala maturitu dálkově.

Rodiče? Ani slovo. Občas jsem je zahlédla na trhu nebo v tramvaji, ale vždycky odvrátili pohled. Bolelo to – zvlášť když jsem viděla jiné mámy s babičkami na hřišti. Matěj nikdy nepoznal své prarodiče.

Deset let uteklo jako voda. Bylo mi osmadvacet, pracovala jsem jako účetní v malé firmě a Petr byl vedoucí skladu. Matěj měl devět let a byl to nejchytřejší kluk ve třídě. Život nebyl jednoduchý, ale byli jsme šťastní – aspoň jsme si to mysleli.

Jednoho deštivého večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stáli oni – máma s tátou. Máma měla uplakané oči a táta vypadal o deset let starší.

„Kláro… můžeme dál?“ zeptala se máma tiše.

Stála jsem ve dveřích a nevěděla, co říct. Tolik let ticha… tolik bolesti.

„Co chcete?“ vydechla jsem nakonec.

Máma se rozplakala. „Táta přišel o práci… máme dluhy… hrozí nám exekuce… Nemáme kam jít.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Tolik let mě ignorovali – a teď stojí u mých dveří a prosí o pomoc? Petr přišel do předsíně a jen mlčky přikývl – věděl všechno.

Seděli jsme v kuchyni u čaje a poslouchala jsem jejich příběh: táta přišel o práci ve fabrice po třiceti letech, máma onemocněla a nestačili splácet hypotéku. Byli zoufalí.

„Kláro… víme, že jsme ti ublížili… Prosím tě… Pomoz nám,“ šeptala máma.

V hlavě mi běžely vzpomínky: studené noci bez elektřiny, samota na porodním sále, Matějovo první slovo bez babičky… Chtěla jsem křičet, chtěla jsem je vyhodit stejně jako oni mě kdysi.

Ale pak jsem se podívala na Matěje – stál ve dveřích a zvědavě sledoval babičku s dědou. Uvědomila jsem si, že nenávist nic nevyřeší.

„Můžete tu zůstat… ale bude to chvíli trvat, než vám odpustím,“ řekla jsem nakonec.

Máma mě objala a poprvé po deseti letech jsme plakaly spolu.

Dnes už rodiče bydlí v malém bytě kousek od nás. Pomohla jsem jim najít práci i splatit dluhy. Není to dokonalé – někdy mám pocit, že jim nikdy úplně neodpustím. Ale Matěj má konečně prarodiče a já mám pocit, že jsem uzavřela jednu bolestivou kapitolu života.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Dokázala bych být tak silná? A hlavně – proč je odpuštění někdy těžší než nenávist?