Vyhozená z domova kvůli těhotenství: Po deseti letech přišli prosit o pomoc

„Tak co budeš dělat? Myslíš, že tě tady necháme s tím břichem?“ křičela na mě máma, zatímco táta mlčky stál u dveří a v ruce svíral klíče od auta. Bylo mi osmnáct, měla jsem před maturitou a v ruce jsem svírala pozitivní těhotenský test. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

„Prosím, mami, já to zvládnu, slibuju! Jen mě nevyhazujte…“ brečela jsem a snažila se ji obejmout. Odstrčila mě. „Měla jsi myslet dřív! My jsme ti dali všechno a ty nám tohle uděláš? Co řeknou sousedi? Co řekne babička?“

Táta jen tiše řekl: „Běž si sbalit věci. Petr tě snad uživí.“

A tak jsem stála na prahu našeho panelákového bytu v Ostravě s jedním kufrem a mobilem, který mi máma při odchodu hodila na zem. Petr čekal dole v autě. Když mě uviděl, objal mě a řekl: „Neboj, zvládneme to.“ Ale v jeho očích byl strach.

Začali jsme bydlet v jeho malém podnájmu v Porubě. Petr pracoval v supermarketu na pokladně, já jsem se snažila dokončit školu dálkově. Peníze nám sotva stačily na nájem a jídlo. Každý den jsem počítala drobné na rohlíky a mléko. Když se narodil Matýsek, byla jsem šťastná i zoufalá zároveň. Milovala jsem ho, ale měla jsem pocit, že jsem ho zklamala už tím, že nemá normální rodinu.

Jednou večer, když Matýsek plakal a Petr se vrátil z práce unavený, jsme se pohádali. „Proč jsi mi to neřekla dřív? Mohli jsme to řešit jinak!“ křičel. „A jak? Moji rodiče by mě taky vyhodili! Nikdo nás nechce!“ brečela jsem.

Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Ale pak jsem se podívala na Matýska a věděla jsem, že musím bojovat. Začala jsem chodit uklízet do školy, kde jsem kdysi studovala. Bylo zvláštní mýt podlahy ve třídě, kde jsem ještě před rokem psala testy z češtiny.

Petr si našel druhou práci jako skladník. Viděli jsme se jen večer, když už Matýsek spal. Byli jsme unavení, podráždění, ale drželi jsme spolu. Nikdo z rodiny se nám neozval. Máma mi jednou napsala SMS: „Doufám, že jsi spokojená.“ To bylo všechno.

Roky plynuly. Matýsek rostl a my jsme se pomalu stavěli na nohy. Po pěti letech jsme si mohli dovolit malý byt na hypotéku v Havířově. Já jsem si dodělala maturitu a začala pracovat jako asistentka v kanceláři. Petr povýšil na vedoucího skladu. Byli jsme pyšní na to, co jsme dokázali sami.

Jednoho dne – bylo to přesně deset let od chvíle, kdy mě rodiče vyhodili – zazvonil u dveří zvonek. Otevřela jsem a tam stála máma s tátou. Vypadali starší, unavenější.

„Ahoj, Lucie,“ řekla máma tiše.

Stála jsem ve dveřích a nevěděla, co říct. Matýsek vykoukl z pokoje: „Mami, kdo to je?“

Táta se rozhlédl po bytě a řekl: „Můžeme dál?“

Pozvala jsem je dovnitř. Seděli jsme u stolu a oni mi vyprávěli, že táta přišel o práci a máma je nemocná. Prý nemají peníze na nájem a potřebují někde bydlet.

„Víme, že jsme ti ublížili,“ řekla máma se slzami v očích. „Ale teď potřebujeme pomoct my.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem brečela do polštáře a přála si alespoň jednu zprávu od nich. Na všechny ty chvíle, kdy jsem si přála být zase jejich dcera.

Petr mě vzal za ruku pod stolem: „Je to na tobě.“

Dlouho jsme mlčeli. Nakonec jsem řekla: „Můžete tu zůstat pár týdnů. Ale potřebuju čas.“

Bylo zvláštní mít je zase doma. Matýsek byl zvědavý a ptal se na babičku a dědu. Máma mi pomáhala s vařením, táta chodil ven s košem. Ale mezi námi viselo ticho plné nevyřčených slov.

Jednou večer jsme seděli sami v kuchyni. Máma se rozplakala: „Promiň mi to všechno… Já byla tak pyšná… Báli jsme se ostudy…“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí odpustit, ale bolelo to příliš.

Po pár týdnech si našli malý byt v Karviné a odstěhovali se. Nezůstali jsme nejlepší přátelé, ale začali jsme si psát zprávy a občas se navštěvovat.

Dnes už vím, že rodina není samozřejmost. Že někdy musíme odpustit i to, co se odpustit nedá – nebo alespoň zkusit najít cestu zpátky.

Někdy si ale říkám: Udělala bych to znovu? Měla bych jim odpustit? Nebo bych měla chránit sebe a svou novou rodinu? Co byste udělali vy?