Vyloučená z rodinného štěstí: Srdce macechy na hraně

„Nechci, abys přišla na mou svatbu.“ Ta slova mi v hlavě znějí už třetí den. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v hrnku chladne káva. Dívám se na starou fotku, kde jsme s Terezou ještě spolu pekly vánoční cukroví, obě s moukou ve vlasech a smíchem v očích. Tehdy mi připadala jako moje vlastní dcera. Teď mám pocit, že jsem pro ni cizí člověk.

„Mami, prosím tě, neříkej tomu tak. Ty nejsi moje máma,“ řekla mi Tereza naposledy, když jsme spolu mluvily. Stála u dveří, připravená odejít. V očích měla slzy, ale její hlas byl tvrdý. „Já tě mám ráda, ale… prostě to tak cítím.“

Byla jsem jí macechou od jejích devíti let. Její pravá máma, Jana, zemřela na rakovinu a já jsem se snažila zaplnit tu díru v jejím životě. Všichni říkali, že to bude těžké, ale já věřila, že láska si cestu najde. Vzpomínám si na první den školy, kdy jsem jí zaplétala copánky a ona se mě ptala, jestli ji budu mít ráda i když nebude hodná. „Budu tě mít ráda vždycky,“ odpověděla jsem tehdy.

Ale láska nestačila. Tereza byla uzavřená, často mlčela a vyhýbala se mi. Její otec Petr byl pořád v práci a já zůstávala doma sama s jejími náladami. Někdy jsme spolu seděly u televize a ona mi položila hlavu na rameno – tehdy jsem si myslela, že jsme na dobré cestě. Jindy mě ignorovala celé dny.

Když jí bylo patnáct, přišla první velká hádka. „Ty nejsi moje máma! Nikdy nebudeš!“ křičela na mě přes celý byt. Sousedka paní Novotná mi pak říkala, že to je normální puberta, ale mě to bolelo víc než cokoliv předtím.

Petr se mě snažil utěšit: „Dej jí čas, Marie. Ona jednou pochopí.“ Ale roky plynuly a místo aby se naše vztahy zlepšily, začaly být čím dál chladnější. Tereza si našla nové kamarádky, začala chodit s klukem – Honzou – a domů chodila jen spát.

A pak přišla ta zpráva: „Budeme se s Honzou brát.“ Byla jsem šťastná i smutná zároveň. Chtěla jsem jí pomoct s přípravami, poradit s výběrem šatů, být u toho jako každá máma. Ale Tereza mě držela stranou. Všechno řešila s babičkou a s kamarádkami.

Jednoho večera jsem ji zastihla v kuchyni. „Terezo, můžu ti nějak pomoct? Chceš poradit s dortem nebo výzdobou?“ zeptala jsem se opatrně.

Podívala se na mě dlouze a pak řekla: „Marie… já vím, že ses snažila. Ale já chci mít svatbu jen s rodinou.“

„A já nejsem rodina?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zastavit.

Zavrtěla hlavou: „Já to tak necítím.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Tolik let snahy, tolik společných chvil – a přesto jsem pro ni pořád jen cizí člověk. Petr byl naštvaný: „Tohle jí neměla dělat! Vždyť jsi ji vychovala!“ Ale já věděla, že Tereza má právo cítit to jinak.

Dny před svatbou byly jako zlý sen. Všichni kolem mluvili o šatech, hostině a radosti – jen já jsem seděla doma a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Volala mi sestra: „Marie, nenech si to líbit! Jdi tam i bez pozvání!“ Ale já nemohla. Nechtěla jsem jí kazit den.

V den svatby pršelo. Seděla jsem u okna a sledovala kapky stékající po skle. Představovala jsem si Terezu v bílých šatech, jak jde k oltáři – bez mé přítomnosti. Petr přišel domů až večer, unavený a smutný.

„Bylo to hezké,“ řekl tiše. „Ale nebylo to ono.“

Nevím, jestli někdy přijde den, kdy mě Tereza přijme jako součást své rodiny. Možná ne. Možná je tohle úděl všech macech – být navždycky na okraji.

Ale pořád ji mám ráda. A pořád doufám.

Řekněte mi – co vlastně znamená být rodinou? Je to krev? Nebo roky společného života? Máme právo chtít být přijati tam, kde nás nechtějí?