Za hranicemi všednosti: Nový začátek v osmačtyřiceti

„Tohle už nemůžu dál,“ zašeptala jsem do ticha kuchyně, zatímco jsem myla poslední talíř po večeři. Voda mi stékala po rukou a v hlavě mi hučelo. Venku padal první sníh a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí tíha, kterou jsem roky potlačovala. „Mami, kde mám čistý ponožky?“ ozvalo se z chodby. „Ve druhé zásuvce, Honzo!“ odpověděla jsem automaticky, aniž bych zvedla oči od dřezu. Manžel Petr seděl v obýváku, televize hrála zprávy a já věděla, že za chvíli přijde s obvyklou otázkou: „Neuděláš mi čaj?“

Bylo mi osmačtyřicet a měla jsem pocit, že můj život je jako stará kazeta, která se pořád dokola přetáčí. Všechno bylo předvídatelné – práce v knihovně, nákupy v Jednotě, nedělní obědy u tchyně v Polné. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem vděčná za zdravé děti, střechu nad hlavou i za to, že Petr nikdy nepil a domů nosil výplatu. Jenže někde uvnitř mě něco začalo hlodat.

Všechno se změnilo jednoho lednového večera, když do knihovny přišel nový čtenář. Byl to pan Marek Novotný, učitel na místní škole. Měl laskavé oči a zvláštní klid v hlase. „Dobrý den, paní Jano,“ usmál se na mě. „Můžete mi doporučit něco od českých autorů? Rád bych poznal něco nového.“

Byla jsem zaskočená – většina lidí chtěla jen detektivky nebo časopisy o zahradě. Začali jsme si povídat o knihách, o cestování, o tom, jaké to je žít v malém městě. Marek byl jiný než ostatní – poslouchal mě a zajímal se o to, co říkám. Po několika týdnech jsem se přistihla, že se těším na jeho návštěvy víc než na cokoliv jiného.

Jednoho dne mě pozval na přednášku o Islandu, kterou pořádal ve škole. Doma jsem řekla Petrovi, že jdu s kolegyní na kulturní akci. „Zase nějaký ženský blbosti,“ mávl rukou a ponořil se zpátky do novin. V tu chvíli jsem pocítila vztek – proč by mě nemohl podpořit? Proč je všechno vždycky jen na mně?

Přednáška byla úžasná. Marek vyprávěl o svých cestách, ukazoval fotky a já poprvé po letech cítila, že žiju. Po skončení jsme šli na čaj do kavárny U Tří lip. Povídali jsme si dlouho do večera a já si uvědomila, jak moc mi chybí rozhovory o něčem jiném než o dětech nebo účtech.

Začala jsem chodit na další akce – výstavy, koncerty, dokonce i na kurz angličtiny do Jihlavy. Petr si toho všiml a začal být podrážděný. „Co to s tebou je? Proč jsi pořád pryč? Nestačí ti rodina?“ ptal se jednou večer, když jsem přišla domů později než obvykle.

„Potřebuju změnu,“ řekla jsem tiše. „Chci zkusit něco nového.“

„A co já? Co děti?“ zvýšil hlas. „Myslíš jenom na sebe!“

Ta slova mě bodla do srdce. Celý život jsem myslela na ostatní – vařila, prala, starala se o všechny kolem sebe. A teď, když jsem chtěla kousek prostoru pro sebe, byla jsem ta špatná.

Doma začalo být dusno. Honza i dcera Klára byli zmatení – máma se změnila a táta byl naštvaný. Tchyně mi volala a vyčítala mi: „Jano, co to vyvádíš? Petr je dobrý chlap! Každá by byla ráda.“

Jenže já už nemohla zpátky. S Markem jsme se stali přáteli – nic víc, ale jeho podpora mi dodávala sílu. Povzbuzoval mě, abych si stála za svým.

Jednoho dne jsem dostala nabídku jet s knihovnou na týdenní výměnný pobyt do Polska. Byla to šance poznat nové lidi i kulturu. Doma to vyvolalo bouři.

„Nikdy jsi nebyla pryč tak dlouho! Co když se něco stane?“ křičel Petr.

„Musím to udělat pro sebe,“ odpověděla jsem pevně.

Odjela jsem. V Polsku jsem potkala ženy mého věku, které také hledaly nový smysl života. Povídaly jsme si dlouho do noci o snech i zklamáních. Uvědomila jsem si, že nejsem sama.

Po návratu domů bylo všechno jiné – já byla jiná. Začala jsem si víc věřit a nebála se říct svůj názor. S Petrem jsme měli těžké období – hádky střídalo mlčení. Děti si musely zvyknout na novou mámu.

Jednou večer za mnou přišla Klára: „Mami, proč jsi najednou tak jiná?“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku: „Protože jsem zjistila, že mám právo být šťastná. Nejen jako máma nebo manželka – ale jako Jana.“

Nevím, jak můj příběh dopadne – jestli s Petrem najdeme cestu zpátky k sobě, nebo půjdeme každý svou cestou. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.

Někdy si říkám: Proč jsme my ženy tak dlouho zticha? Proč máme strach říct si o víc? Co byste udělali vy na mém místě?