Za zamčenými dveřmi: Tajemství věznice v Ruzyni

„To není možné…“ šeptal jsem si pro sebe, když jsem potřetí za sebou držel v ruce pozitivní těhotenský test. Byla středa ráno, ordinace v ruzyňské věznici voněla dezinfekcí a kávou, kterou mi donesla sestřička Jana. Přede mnou seděla nervózní Monika, jedna z mnoha žen, které si tu odpykávaly trest. „Pane doktore, já přísahám, že jsem s nikým nebyla…“ Její hlas se třásl a oči měla zarudlé od pláče.

Zamkl jsem test do šuplíku a snažil se zachovat klid. „Moniko, nejste jediná. Už třetí tento týden…“ V hlavě mi hučelo. Věznice byla přísně střežená, žádní muži kromě dozorců a personálu, žádné návštěvy bez dozoru. Jak je možné, že jsou všechny těhotné?

Ten den jsem měl ještě dvě další pacientky – Alenu a Kristýnu. Obě s identickým výsledkem. Když jsem večer seděl doma u stolu, díval jsem se na svou ženu Lucii a nevěděl, jestli jí to mám říct. „Tomáši, co se děje? Jsi poslední dobou úplně mimo,“ ptala se mě starostlivě. „To je práce…“ zalhal jsem.

Další dny byly jako zlý sen. Každá druhá žena v oddělení byla těhotná. Začal jsem si vést tajný seznam a zjišťovat, kdy přesně k tomu mohlo dojít. Všechny měly podobný termín početí – někdy během jednoho týdne v březnu. Ale jak?

Jednoho večera jsem zůstal v ordinaci déle a procházel záznamy z kamer na chodbách. Všechno vypadalo normálně – dozorci, úklidová služba, občas někdo z vedení. Ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního. V noci ze čtvrtka na pátek byly kamery na ženském oddělení vypnuté přesně na 47 minut. Nikdo to nehlásil, nikdo si ničeho nevšiml.

Druhý den jsem se nenápadně zeptal dozorce Karla: „Hele, Karle, nevíš něco o těch výpadcích kamer minulý měsíc?“ Zasmál se: „Ale prosím tě, to se stává pořád. Starý systém, Tomáši.“ Ale jeho pohled byl vyhýbavý.

Začal jsem být paranoidní. Přes víkend jsem si domů stáhl kopie záznamů a analyzoval je s kamarádem Petrem, který dřív dělal u policie. „Tady něco smrdí,“ řekl Petr hned po prvních minutách sledování. „Podívej se na ten pohyb – někdo tam chodí bez čipu.“

V pondělí ráno jsem šel za ředitelkou věznice, paní Novotnou. „Musíme si promluvit,“ začal jsem opatrně. „Mám podezření, že někdo z personálu zneužívá vězenkyně.“ Její tvář ztuhla: „To jsou vážná obvinění, pane doktore.“

„Mám důkazy,“ řekl jsem tiše a podal jí flash disk se záznamy. „Chci jen, abyste to prověřila.“

O dva dny později mě zavolala do kanceláře. Seděla tam i inspektorka Policie ČR, kapitánka Dvořáková. „Pane doktore, děkujeme za vaši odvahu. Zahájili jsme vyšetřování.“

Věznice byla najednou plná napětí. Dozorci byli nervózní, ženy se bály mluvit. Jedna z nich – mladá Romka jménem Simona – se mi svěřila: „Pane doktore, oni nám vyhrožovali… Říkali, že když něco řekneme, dostaneme dvojitou dávku léků.“

Začal jsem mít strach i o sebe. Jednou večer mi někdo rozbil okno u auta a v poště jsem našel anonymní dopis: „Drž hubu, nebo skončíš jako oni.“ Ukázal jsem to Lucii a ona mě prosila: „Tomáši, nech toho! Máme děti…“

Ale nemohl jsem přestat. Každý den jsem viděl ty ženy – zlomené, vyděšené, některé už s bříškem. Věděl jsem, že kdybych mlčel, byl bych stejný jako ti hajzlové.

Vyšetřování trvalo týdny. Nakonec zatkli tři dozorce a jednoho zdravotníka – všichni byli zapleteni do organizovaného zneužívání vězenkyň během nočních výpadků kamer. Bylo to jako zlý sen.

Média se toho chytla a najednou byl celý národ rozdělený – jedni říkali, že si to ty ženy zaslouží („když už jsou ve vězení“), druzí byli v šoku z brutality systému.

Já sám jsem byl předvolán k soudu jako svědek. Prokurátor mi položil otázku: „Pane doktore, proč jste to nahlásil?“ Podíval jsem se na něj a odpověděl: „Protože kdybych mlčel, už bych nebyl člověk.“

Po procesu mě chtěli přeložit do jiné nemocnice – prý kvůli bezpečnosti. Ale já odmítl. Zůstal jsem v Ruzyni a snažil se pomáhat těm ženám dál.

Lucie mi jednou večer řekla: „Jsem na tebe pyšná… ale bojím se o tebe.“ Podržel jsem ji za ruku a řekl: „Kdybych měl strach říct pravdu, nemohl bych se podívat do očí ani tobě, ani dětem.“

Dnes je to už rok od té doby. Některé ženy porodily ve vězení a jejich děti byly odebrány do pěstounské péče. Jiným pomohli psychologové a začaly nový život.

Občas se ptám sám sebe: Má vůbec smysl bojovat proti systému, když je tak prohnilý? A kolik dalších tajemství ještě skrývají zamčené dveře českých věznic? Co byste udělali vy na mém místě?